Stála rádiová sieť

Padesátá léta, Československo. V okolí Prahy začíná výstavba stálého radioreléového vysílacího systému. V rámci ČSLA šlo o dva samostatné systémy, které byly budovány od konce padesátých až téměř do konce osmdesátých let. V průběhu zhruba třiceti let existence se celý systém průběžně měnil a vyvíjel podle aktuálních technických možností a armádních potřeb. Pro úplnost musíme zmínit, že kromě dvou zmíněných armádních systémů existovala ještě řada dalších sítí. Například v Horoměřicích se nacházelo vysílací středisko sítě, která sloužila potřebám Ministerstva vnitra 

Výstavba

Pro výstavbu sítí platilo několik pravidel. Aby nedocházelo k vzájemnému rušení, vysílací středisko muselo být vzdáleno minimálně dva kilometry od přijímacího střediska, nebo velitelského stanoviště. Přijímací středisko potom muselo být vzdáleno vždy nejméně 600 metrů od velitelského stanoviště. 

Rádiové prijímacie stredisko (RPS)

RPS přijímalo informace z terestrického a kabelového vysílání. Následně je posílalo prostřednictvím dálkového kabelu velitelskému stanovišti. Umělo toho ale mnohem víc. Jednotlivé rádiové vysílací stanice (RVS) byly ovládány právě z přijímacího střediska. V RPS navíc běžně probíhala praxe radistů/radistek, kteří sem jezdili na „odposlechy“. Další funkcí RPS byl taktéž monitoring terestrického vysílání.

Směna na RPS byla mnohem početnější, než na RVS. Obvykle se skládala z velitele směny a jeho zástupce, dvou mechaniků a několika radistů. Počet radistů záležel na počtu vedených směrů, povětšinou jich bylo okolo 10.

Přijímací středisko bylo energeticky velmi náročným provozem. Přístroje pro příjem vysílání měly totiž veliký příkon. Demaskujícím prvkem byla také rozsáhlá anténní pole. Právě z výše uvedených důvodů nesmělo být RPS součástí velitelského stanoviště a působilo zcela odděleně. Při nedodržení tohoto pravidla by totiž došlo k vyzrazení polohy velitelského stanoviště. S možností zničení RPS se v rámci armádního plánování počítalo. I proto byla velitelská stanoviště vybavena záložní komunikační technikou.

Ačkoliv mluvíme o bezdrátové komunikaci, všechny objekty komunikovaly především po kabelu a teprve až jako záloha byly použity právě radioreléové sítě. Rádiové spojení sloužilo tedy pouze jako záloha, kdyby došlo k přerušení kabelu. Proto bylo denně vysíláno kontrolní vysílání, aby se ověřila funkčnost techniky a bdělost obsluhy. 

Rádiové vysielacie stredisko (RVS)

Každé středisko bylo samostatným areálem. Všechna střediska měla svou vlastní stálou posádku, díky které byl možný nepřetržitý provoz. V žádném areálu proto nechyběla kasárenská budova, dílny, sklady a další zázemí.

Hlavním objektem areálu bylo samotné vysílací středisko, neoddělitelnou součást tvořila anténní pole. Většina vysílacích středisek měla také zodolněný podzemní objekt, ve kterém byly ukryté technologie, především vysílače.

Služba v zodolněném objektu RVS byla 24 hodinová, směny trojčlenné. Vždy mechanik a operátor, plus jeden důstojník jako velitel směny. Armáda počítala s tím, že válka může vypuknout kdykoli. Obsluha byla proto vybavena protiplynovými maskami a samopaly.

Sytém oddělené RVS a RPS od velitelského stanoviště byl standardem nejen u ČSLA, ale i u řady zahraničních armád. Jedná se o logický krok, kdy se eliminují demaskující prvky, které by mohly prozradit polohu velitelského stanoviště.
Oddělenou RVS můžeme najít u řady objektů. U méně důležitých objektů, kde se anténní pole skládalo z jednoho či dvou stožárů nebylo nutné budovat oddělené RPS. Jde především o objekty, kde pro příjem postačil malý počet přijímacích antén nebo objekty velitelství CO. Dalším a velmi důležitým důvodem absence přijímacího střediska, byly často též finanční důvody.

2. Sieť protivzdušné obrany štátu 

Sít sloužila potřebám protivzdušné obrany státu, konkrétně 17. spojovacímu pluku, který patřil do podřízenosti Velitelství PVOS ve Staré Boleslavi. Svou rozsáhlostí a počtem objektů byla tato síť nejrozsáhlejší. V této síti se vysílaly především informace podstatné pro jednotlivé složky protivzdušné obrany státu, tedy informace o aktuálním počasí, o počtech letadel a dalších prostředků protivzdušné obrany na jedné i druhé straně hranice. Vysílání bylo vedeno jak proti jednotlivým útvarům, tak i oproti Ruské straně (zřejmě objekt V-521 Mordové rokle) a v pozdějších fázích i oproti dalším strategickým objektům.

2.1. Zloženie siete PVOS

Síť se skládala z ústředního velitelského stanoviště, přijímacího střediska a vysílacích stanic. Síť navíc můžeme rozdělit na starou část a novou část.

Dôležité objekty „starej“ siete:

  • ÚVS – objekt K-16 (zodolněný jednopodlažní objekt)
    GPS: 50.0707778N, 14.3908481E
    Poznámka: ÚVS zde bylo do roku 1981, poté přestěhováno do Brandýsa nad Labem.
  • ZVS – Vidovice – GPS: 49.9290472N, 14.6675333E
  • TVS – Kosoř – GPS: 49.9875503N, 14.3180511E
  • RPS – Kunratice – GPS: 50.0129519N, 14.4917697E – (zodolněný objekt)
  • RVS Satalice – GPS: 50.1218778N, 14.5801431E – (nezodolněno)
  • RVS Hradešín – GPS: 50.0356567N, 14.7547897E – (zodolněný objekt)
  • RVS Jirny – GPS: 50.1087317N, 14.7095178E – (zodolněný objekt)
  • RVS Dřevčice – GPS: 50.1624500N, 14.6372778E – (nezodolněno)
  • RVS Libeř – GPS: 49.9303486N, 14.4749653E – (zodolněný objekt)

Dôležité objekty „novej“ siete:

  • ÚVS – Brandýs nad Labem (zodolněný třípodlažní objekt)
    GPS: 50.2213097N, 14.6843708E
    Poznámka: ÚVS zde bylo od roku 1981. Od roku 1999 je zde ANCC (Národní středisko řízení a velení), patří do sestavy 26. brigády velení, řízení a průzkumu Stará Boleslav.
  • ZVS – objekt K-16 (zodolněný jednopodlažní objekt)
    GPS: 50.0707778N, 14.3908481E
    Poznámka: ÚVS sem bylo přesouváno, pokud probíhala údržba v Brandýse. Ta probíhala vždy 1x do roka v letních měsících a trvala 14 dní.
  • RPS – Kostelec nad Labem – GPS: 50.2224031N, 14.5987150E – (nezodolněno)
  • RVS Chloumek – GPS: 50.3890333N, 14.9366611E – (zodolněný objekt)
  • RVS Benátky nad Jizerou – GPS: 50.2996906N, 14.7616658E – (zodolněný objekt)
    + objekty staré sítě

Umístění útvaru
1961 – 1981 Praha, Kasárny Jana Žižky z Trocnova
1981 – 1989 Stará Boleslav, Jaselská kasárna
1989 – 1990 Klecany

2.2.1. RVS Jirny

Jedna z nejstarších vysílacích stanic sítě protivzdušné obrany státu je jen několik kilometrů od hlavního města, ve vesnici Nové Jirny. Vojenský útvar, který zde sídlil, nesl označení VÚ 7509. Areál v Nových Jirnech vznikl na přelomu padesátých a šedesátých let a patřil tak do „staré sítě“ vysílacích středisek. Velmi podobný areál s téměř stejným vysílacím střediskem bychom našli i v obci Hradešín.

Plán RVS Jirny

Plán RVS Hradešín

 

Dispozícia areálu

GPS souřadnice: 50.1086833N, 14.7095964E
Objekt v Jirnech nebyl nijak velký. Kasárenský areál obsahoval, dílny, garáže, podzemní nádrže na PHM, psinec a několik antén a samotný objekt RVS. Samotná anténní pole byla umístěná mimo areál a jejich rozloha byla 40ha. K vidění zde bylo několik druhů antén, například příhradové kotvené stožáry, velké a malé rhombusy, širokopásmový dipól a ve výstavbě byly i logaritmicko periodické KV antény. V okolí areálu lze najít i zářezy v terénu, které zřejmě sloužily jako okopy pro techniku. Nechyběl obranný perimetr.

Rádiové vysielacie stredisko

Objekt RVS v Jirnech byl projektován v padesátých letech, čemuž odpovídají jeho dispozice. V osmdesátých letech prošel areál rekonstrukcí. Jednalo se však pouze a drobné dispoziční změny uvnitř objektu.
Rozdíly oproti novým typům RVS jsou patrné na každém kroku. V Jirnech chybí třeba montážní vstupy pro dopravu rozměrného materiálu, klimatizace, odmořovací smyčka, ale i třeba magnetické zámky na dveřích. Dodatečně byl přidán pouze magnetický zámek na vstupní mříž do podzemního objektu. V nových objektech také najdeme důmyslnější filtroventilaci či až jednou tak výkonné generátory.

Vysílací středisko bylo bezobslužné a ovládané z RPS Kunratice. V případě nouze mohlo být RVS ovládané i z velitelského stanoviště, běžná praxe to však nebyla. Uvnitř objektu bychom našli pouze 1 velitele směny, 1 mechanika a 1 operátora. Směna v objektu trvala 24 hodin.

Uvnitř zodolněného bunkru RVS nalezneme vzduchotechnickou část, energetickou část, vysílací sál, ale i zázemí pro obsluhu, jako je například WC, osobní skříňky. Nechybělo ani malé vodní hospodářství, které nejprve obsahovalo pouze z povrchu plněnou nádrž. Později byla vyvrtána i vlastní studna, která byla doplněna vodárnou, čerpadlem, filtry a vodojemem.

Vzduchotechnická část v sobě obsahovala především tlakový uzávěr, hrubé a jemné prachové filtry, ale třeba i kolektivní filtry, které chránily obsluhu před otravnými látkami. Vzduch byl totiž nasáván mimo objekt. Vzduchotechnika nesloužila pouze lidem, ale i technologiím, které bylo třeba řádně chladit. Zajišťovala také odvětrávání vzduchu z objektu. Odvětrávání bylo vedeno do malých komínků mimo objekt, aby došlo k co největšímu rozptýlení ohřátého vzduchu. Teplo z vysílačů bylo totiž výrazným demaskujícím prvkem.

Energetická část byla tvořena elektrickou rozvodnou, náhradním zdrojem elektrické energie a akumulátorovnou. V případě bojové pohotovosti se musel objekt odpojit od veřejné napájecí sítě a napájení přešlo na diesel agregát Škoda o výkonu 80kW, ten měl spotřebu nafty 8 – 10l na hodinu a startoval se stlačeným vzduchem z lahve na boku. Jako záloha sloužil mobilní DA 30kW, s osmiválcovým motorem z Tatry 603, který byl venku pod přístřeškem.

Vysílací sál byl samozřejmě centrem celého objektu, v jeho středu bychom nalezli ovládací panel pro obsluhu. Vedle něj byl i kontrolní přijímač. Na krajích místnosti bychom zase nalezli vysílače o výkonu 200W, 1kW až po 5kW. V místnosti bylo ještě jedno důležité zařízení, anténní přepojovač, za jehož pomoci se obsluha připojovala k jednotlivým anténám nebo polím. Podle vyprávění pamětníka byly některé antény směrovány i na Moskvu, Varšavu, Berlín nebo Budapešť. Z použité techniky se zde v 60. letech vyskytovaly vysílače R102, R118, R830, a Kuv 3/5, který byl později nahrazen vysílačem sovětské provenience o stejném výkonu. Jako kontrolní přijímač sloužil R250.

Vysielané informácie

Spojení se udržovalo dvoje, telegrafie – morse a fonie.
 
Telegrafie běžela sice nepřetržitě 24 hodin, ovšem pouze cvičně. Byly vytvořeny tabulky, které napodobovaly zašifrované zprávy. Telegrafista v přijímacím středisku, tabulku odeslal a vzápětí ji přijal od svého protějšku ve vysílací stanici. Následně se kontrolovala shoda. V případě ostrého použití by provoz fungoval stejně, jen tabulka by přišla prostřednictvím dálnopisu z VS a odpověď by byla do VS předána stejnou cestou.
Jednalo se zřejmě o zálohu pro případ velkého rušení. Radista by pouze místo u výstupu na vysílač seděl u dálnopisu. I tento způsob komunikace procházel pravidelným ověřením funkčnosti. Průběh ověřování byl ale trochu odlišný. U dálnopisu seděl operátor, který četl tak zvané „vozduchy“ (pozice letadel z planžetů) a po telefonní lince je hlásil na VS.

Fonie se zpravidla prověřovala denně. Na pokyn z VS byly v příslušném středisku zapnuty vysílače, následně bylo navázáno a tak zvaně odladěno spojení. Na kabelovém závěru byla linka přepojena na VS, kde DOZOR provedl zkoušku, a spojení bylo ukončeno. Rozhovor byl veden výhradně v kódovaných slovech, obzvlášť veselé podle pamětníků bylo, když se občas po nějaké chvilce dohadování, co že je to na druhé straně za blba, zjistilo, že směna o půlnoci zapomněla překódovat tabulku.
Dále bylo také testováno vysílání pro „Svitavy“. Zařízení „SVITAVA-75“ bylo svolávací zařízení pro vojáky z povolání. V podstatě fungovala tak trochu podobně jako klasický pager. Jeho účelem bylo svolat vojáky při bojové pohotovosti nebo případné mobilizaci státu.
Jednou z linek, které si zaslouží pozornosti, byla tak zvaná „Stovka“. Jednalo se totiž podle všeho o vševojskovou linku, jejímž prostřednictvím se vyhlašovala mobilizace. I když byly linky každého půl roku přečíslovány, této lince číslo 100 v nějaké podobě vždy zůstalo. 

Ukončenie prevádzky  

Provoz v Jirnech byl ukončen v roce 1999, armáda však objekt díky dálkovému kabelu využívala až do roku 2002. Znamená to tedy, že objekt byl stále aktivní i po výstavbě „nové sítě“, byl tedy její nedílnou součástí a sloužil jako záloha, kdyby došlo ke zničení jedné z „nových stanic“. Po ukončení armádního využití byl objekt armádou prodán a dnes je ve vlastnictví soukromé osoby. Z budovy kasáren je obytný dům, podzemní objekt zůstal v původním stavu.

2.2.2. RVS Chloumek

V předešlém článku jsme Vám ukázali starší objekt sítě protivzdušné obrany státu. Nyní se podíváme na objekt modernější, který byl projektován v roce 1978 a uveden do provozu v roce 1981. Jedná se o objekt v obci Chloumek, nedaleko Mladé Boleslavi. Rozdíly ve velikosti objektu a použité technice jsou patrné už na první pohled. Samotná RVS byla opět dálkově ovládána, tentokrát již od počátku své existence z nového RPS v Kostelci nad Labem. Velitelství objektu se nacházelo ve Staré Boleslavi. RVS v obci Chloumek byla typově stejná jako RVS v Benátkách nad Jizerou, mírně se lišilo pouze uspořádání uvnitř objektu.

Dispozícia areálu

GPS souřadnice: 50.3891333N, 14.9368486E
Areál nedaleko obce Chloumek byl výrazně větší, než objekty v Jirnech nebo Hradešíně. Bylo tomu tak z důvodu, že se jednotlivá anténní pole nacházela tentokrát v přímé blízkosti objektu RVS a nebyla vyvedena mimo areál. Oproti starším stanicím přibyly i zodolněné okopy pro techniku. Opět zde najdeme kasárenskou budovu a garáže se spojařskou dílnou, na jihozápadě areálu stojí i trafostanice. Díky fotografiím pamětníků a serveru fortifikace.net se můžeme podívat, jak dříve anténní pole vypadala. Anténu s kruhy, kterou můžete vidět na obrázku je rukávový dipól, ten se používal při komunikaci na vzdálenosti v řádu tisíců km. Záleželo na průměru rozpěrných kruhů.

Rádiové vysielacie stredisko

Objekt RVS měl dva vstupy. Jeden vstup vedl podzemní chodbou přímo z kasárenské budovy, tento vstup se používal za mírového stavu. Druhý vstup byl z povrchu a jednalo se o bojový vstup. Cesta v obou případech vedla k odmořovací smyčce. Veškeré vstupní dveře do objektu byly ovládány magnetickými zámky, které bylo možné otevřít pouze z energetického velínu.

 

Objekt můžeme opět rozdělit na vzduchotechnickou část, energetickou část a část pro vysílací techniku. Nechybělo samozřejmě zázemí pro službu vykonávající obsluhu. Zázemí bylo poměrně luxusní, nechyběla místnost odpočinku, kuřárna, kuchyňka, umývárna a toaleta.

 

Vzduchotechnická část obsahovala především tlakové uzávěry, hrubé a jemné prachové filtry, ale třeba i kolektivní filtry, které chránily obsluhu před otravnými látkami. Veškerá filtroventilace byla ovšem výkonnější a prostornější, než ve starších stanicích. Nechybělo ani sání vzduchu s elektricky ovládanými žaluziemi, které bylo možno dálkově uzavřít. Díky tlakovým lahví bylo možné vytvořit v objektu přetlak a zamezit tak průniku otravných látek do prostoru krytu, kdyby filtroventilace selhala.
To ale není vše, co zdejší vzduchotechnika uměla, její součástí byly kompresory a klimatizační jednotka Janka Radotín, která se starala o účinné chlazení technologií. Vzduch už tak nebylo potřeba složitě rozptylovat okolo objektu.

 

Energetická část byla tvořena elektrickou rozvodnou, náhradním zdrojem elektrické energie a akumulátorovnou. V případě bojové pohotovosti se musel objekt odpojit od veřejné napájecí sítě a napájení přešlo na diesel agregát o výkonu 160kW, tedy dvojnásobně výkonný agregát, než byl ve starých objektech.

 

Vysílací sál objektu v Chloumku obsahoval množství vysílačů o výkonu 200W, 1kW až po 5kW. Opět nechyběl ovládací panel pro obsluhu. Vedle něj byl i kontrolní přijímač.
V místnosti bylo ještě jedno důležité zařízení, anténní přepojovač, za jehož pomoci se obsluha připojovala k jednotlivým anténám nebo polím. Díky historickým fotografiím a serveru fortifikace.net si můžeme ukázat, jak to dříve v nitru vysílacího sálu ve Chloumku vypadalo.

no images were found 

Vysielané informácie

Spojení se udržovalo dvoje, fonie a telegrafie – morse. Z výpovědi pamětníků víme, že Chloumek neudržoval stálé krátkovlnné spojení. Ovšem rádio-reléové spojení bylo udržováno neustále.
Jako záloha kabelového spojení bylo použito radio-reléové spojení. Staré objekty měli RDM a nové KPR. Jednalo se o relativně úzký paprsek s nízkým výkonem, který nebylo prakticky možné zaměřit a rušit. KPR a byla to moderní verzí klasické RDM a z pohledu uživatele šlo o obrovský rozdíl. KPR totiž byla absolutně bezobslužná (nemluvě o velikosti).

Telegrafie běžela sice nepřetržitě 24 hodin, ovšem pouze cvičně. Byly vytvořeny tabulky, které napodobovaly zašifrované zprávy. Telegrafista v přijímacím středisku, tabulku odeslal a vzápětí ji přijal od svého protějšku ve vysílací stanici. Následně se kontrolovala shoda. V případě ostrého použití by provoz fungoval stejně, jen tabulka by přišla prostřednictvím dálnopisu z VS a odpověď by byla do VS předána stejnou cestou.
Jednalo se zřejmě o zálohu pro případ velkého rušení. Radista by pouze místo u výstupu na vysílač seděl u dálnopisu. I tento způsob komunikace procházel pravidelným ověřením funkčnosti. Průběh ověřování byl ale trochu odlišný. U dálnopisu seděl operátor, který četl tak zvané „vozduchy“ (pozice letadel z planžetů) a po telefonní lince je hlásil na VS.

Fonie se zpravidla prověřovala denně. Na pokyn z VS byly v příslušném středisku zapnuty vysílače, následně bylo navázáno a tak zvaně odladěno spojení. Na kabelovém závěru byla linka přepojena na VS, kde DOZOR provedl zkoušku, a spojení bylo ukončeno. Rozhovor byl veden výhradně v kódovaných slovech, obzvlášť veselé podle pamětníků bylo, když se občas po nějaké chvilce dohadování, co že je to na druhé straně za blba, zjistilo, že směna o půlnoci zapomněla překódovat tabulku.
Dále bylo také testováno vysílání pro „Svitavy“. Zařízení „SVITAVA-75″ bylo svolávací zařízení pro vojáky z povolání. V podstatě fungovala tak trochu podobně jako klasický pager. Jeho účelem bylo svolat vojáky při bojové pohotovosti nebo případné mobilizaci státu.
Jednou z linek, které si zaslouží pozornosti, byla tak zvaná „Stovka“. Jednalo se totiž podle všeho o vševojskovou linku, jejímž prostřednictvím se vyhlašovala mobilizace. I když byly linky každého půl roku přečíslovány, této lince číslo 100 v nějaké podobě vždy zůstalo. 

Ukončenie prevádzky

Provoz ve Chloumku byl ukončen v roce 1999, objekt je však stále ve vlastnictví AČR a je střežen strážní službou VLS a.s. V minulosti však už padly návrhy na jeho odprodej a tak lze očekávat, že dřív nebo později bude objekt prodán.

2.2.3. RPS Kostelec nad Labem

Přijímací středisko přijímalo informace z terestrického a kabelového vysílání. Následně je posílalo prostřednictvím dálkového kabelu velitelskému stanovišti. Jednotlivé rádiové vysílací stanice (RVS) byly ovládány právě z přijímacího střediska. V RPS navíc probíhala praxe radistek, které sem jezdily na „odposlechy“. Další funkcí RPS byl taktéž monitoring terestrického vysílání.
Přijímací středisko bylo energeticky velmi náročným provozem. Přístroje pro příjem vysílání měly totiž veliký příkon. Demaskujícím prvkem byla také rozsáhlá anténní pole. Právě z výše uvedených důvodů nesmělo být RPS součástí velitelského stanoviště a působilo zcela odděleně. Přesněji platila následující pravidla. Vysílací středisko muselo být vzdáleno minimálně dva kilometry od přijímacího střediska nebo velitelského stanoviště. Přijímací středisko potom muselo být vzdáleno vždy nejméně 600 metrů od velitelského stanoviště. Při nedodržení tohoto pravidla by totiž došlo k rušení signálů nebo vyzrazení polohy velitelského stanoviště. S možností zničení RPS se v rámci armádního plánování počítalo. I proto byla velitelská stanoviště vybavena záložní komunikační technikou. 

Dispozícia areálu

GPS souřadnice: 50.2223847N, 14.5987039E
Areál RPS v Kostelci nad Labem byl uveden do provozu v roce 1981, tedy v době, kdy byla dokončena výstavba ústředního velitelského stanoviště ve Staré Boleslavi. Právě tomuto velitelskému stanovišti RPS v Kostelci sloužilo. Toto středisko je trošku výjimkou, protože nemělo žádný zodolněný podzemní objekt, krom malého úkrytu UŽ-6 v severní části areálu. Středisko tedy tvořily pouze dvě nadzemní budovy a anténní pole. Taktéž nejsou záznamy, že by zde probíhala praxe radistů a radistek.


Zdroj: Mapy.cz
 

Ukončenie prevádzky 

RPS v Kostelci nad Labem je nyní v soukromém vlastnictví. Na leteckých snímcích v roce 2006 byly ještě v celém areálu patrné stožáry antén. Nyní už po nich zbyly jen patky, malý kryt byl zasypán.

2.3. Ďalšie objekty útvaru 7509

Rádiový prapor 17. stíhacího a spojovacího pluku 7. letecké armády PVOS nebyl tvořen pouze výše zmiňovanými objekty. Pro zajištění jeho správné funkce bylo potřeba zbudovat i další objekty, jako jsou například dílny, školící zařízení, sklady nebo i pomocné zemědělské hospodářství. Pro úplnost dodáváme, že některé objekty nesloužily svému účelu po celou dobu existence sítě, ale byly její součástí pouze po určitě časové období.

Středisko Bohnice – zde se školili všichni mechanici ve dvouměsíčním kurzu, zakončeném zkouškami. Dále se zde školilo v pokračovacím kurzu cca po 3/4 roce. Středisko Bohnice bylo vybaveno jednak KV vysílači R 118 a R 102 a dále VKV radiostanicemi pro I. letecké pásmo. Středisko bylo umístěno v nynější budově č. 36 v areálu Psychiatrické léčebny Bohnice.

Satalice – jedno ze středisek se nacházelo i v pražských Satalicích, kde byla budova sdílena s pošťáky, posléze se Správou radiokomunikací. Místní pamětníci si určitě vybaví anténní pole s dominantními, původně 110m vysokými stožáry a řadou horizontálních (Naděněnkových) dipólů. Provozovala se zde jak spojení vnitrostátní – meteosprávy nebo spojení s letouny. Ale i spojení mezinárodní, kde udané směry byly třeba Moskva, Minsk, Waršava a Vladivostok. Jako kuriozitu lze zmínit i fakt, že protějšky hlásily, proč posíláme několikrát stejné zprávy bez jejich vyžádání. Důvodem bylo to, že výkon vysílače byl velmi vysoký a odrazem pod ionosféry šel dvakrát okolo Země. Tyto vinikající výsledky byly údajně proto, že v zemi pod anténami (protiváha) jsou zakopány tuny měděných pásků.

Karlín – zde se nacházely spojařské dílny, služebny s dálnopisy, a morse linky. Do Karlína dojížděly také radistky na odposlechy. Byl zde i dozor nad spojením.

Vidovice a Čestlice – Vidovice sloužily až do konce 70. let jako záložní velitelské stanoviště sítě PVOS. V Čestlicích se nacházela spojovací rota s radiovou četou, která obsluhovala mobilní stanice. Její součástí byla i četa „linkařů“. Rota spadala pod spojovací prapor, který sídlil v kasárnách na Pohořelci. Při poplachu se většinou vyjíždělo se stanicí R-824 k Vidovicím, do prostoru učňovské školy aranžérek. Tam byla v dřevěném objektu K20 stabilní stanice R-824, s trvalou obsluhou. Za pomoci metalickém vedení se vysílalo i ze zámečku ve Vidovicích, kde byl planžet. Vidovicím a Čestlicím se však říkalo „vykřičený ranč“. Jejich součástí bylo totiž i pomocné zemědělské hospodářství, kde se chovala prasata a posílali se sem vojáci s průšvihy. V pozdější fázi nebylo u těchto dvou „rančů“ spojení 17. leteckého spojovacího pluku prioritou.

S síti 17. spojovacího pluku patřilo i jedno malé středisko, kdesi u Brna. Jeho přesné umístění však zatím ještě neznáme. 

2.4. Modernizácia siete 

Poté, co došlo v roce 1981 k přestěhování velitelského stanoviště do Brandýsa nad Labem, přestěhovalo se přijímací středisko do nedalekého Kostelce nad Labem. Přesto bylo přijímací středisko v Kunraticích i nadále využíváno, stejně tak jako stará síť vysílacích stanic. Jednou za rok se dělala v Boleslavi měsíc údržba a provoz se přesunul do K16 – s RPS v Kunraticích. V případě zničení VS v Boleslavi měl provoz také okamžitě přejít na objekt K16. Pro tento případ byla v RPS Kunratice připravena stálá posádka v počtu 4 mužů, 2 radisté + 2 mechanici a k tomu několik „roťáků“, kuchař, topič, řidič. Od září 1990 byla do areálu v Kunraticích přestěhována praporčická škola radistek. Dodejme ještě, že v rámci vysílání podle všeho také existovala možnost přímého provozu, tedy vysílání, z VS přímo na vysílače. O běžnou praxi ale nešlo. 

2.5. Spôsob realizovania prenosu

Spojení se udržovalo dvoje, fonie a telegrafie – morse. Telegrafie běžela sice nepřetržitě 24 hodin, ovšem pouze cvičně. Tento provoz probíhal následně. Byly vytvořeny tabulky, které napodobovaly zašifrované zprávy. Telegrafista, který seděl na přijímacím středisku, tabulku odeslal a vzápětí ji přijal od svého protějšku ve vysílací stanici. Následně se kontrolovala se shoda. V případě ostrého použití by provoz fungoval stejně, jen tabulka by přišla prostřednictvím dálnopisu z VS a odpověď by byla do VS předána stejnou cestou.
Jednalo se zřejmě o zálohu pro případ velkého rušení. Kdyby nebylo možné použít dálnopisný provoz, byl nastaven stejný systém jako výše uvedený. Radista by pouze místo u výstupu na vysílač seděl u dálnopisu. Tento způsob komunikace procházel také pravidelným ověřením funkčnosti. Průběh ověřování byl ale trochu odlišný. U dálnopisu seděl operátor, který četl „vozduchy“ (pozice letadel z planžetů) a po telefonní lince je hlásil na VS.

Fonie se zpravidla prověřovala denně. Na pokyn z VS byly v příslušném středisku zapnuty vysílače, následně se navázalo a tak zvaně odladilo spojení. Na kabelovém závěru se linka přepojila na VS, kde DOZOR provedl zkoušku, a spojení bylo ukončeno. Rozhor byl veden pouze v kódovaných slovech, obzvlášť veselé podle pamětníků bylo, když se občas po nějaké chvilce dohadování, co že je to na druhé straně za blba, zjistilo, že směna o půlnoci zapomněla překódovat tabulku.
Dále se testovalo vysílání pro „Svitavy“, aby se dalo ověřit, jestli jsou na příjmu. Další zajímavá linka byla tak zvaná „Stovka“, i když byly linky každého půl roku přečíslovány, této lince číslo 100 v nějaké podobě vždy zůstalo. Jednalo se totiž podle všeho o vševojskovou linku, jejímž prostřednictvím se vyhlašovala mobilizace. U přijímače se držela služba nepřetržitě a mívalo prý velmi nepříjemné následky, když obsluze unikl kontrolní telegram.

Jako záloha kabelového spojení bylo použito rádio-reléové spojení. Staré objekty měli RDM a nové KPR. Jednalo se o relativně úzký paprsek s nízkým výkonem, který nebylo prakticky možné zaměřit a rušit. KPR a byla to moderní verzí klasické RDM a z pohledu uživatele šlo o obrovský rozdíl. KPR totiž byla absolutně bezobslužná (nemluvě o velikosti).

Ve vysílacích stanicích se ale vykytovaly i další typy spojení. Například vysílače pracující na krátkých vlnách. Nevýhodou KV (krátké vlny) vysílačů ovšem byla charakteristika vysílání. Jejich provoz byl totiž všesměrový, případně široce směrovaný s velkým vyzařovacím výkonem, pro spojení na velké vzdálenosti. Oproti tomu RR (rádio-reléové) a RRTF spoje byly určeny pro přenos dat mezi dvěma danými body (tzn. musely na sebe vidět).

2.6. Zánik siete 

Síť PVOS definitivně zanikla v roce 1999. RVS „staré sítě“ byly rozprodány do osobního vlastnictví. RPS V Kunraticích bylo zbouráno, včetně zodolněného podzemního objektu. Objekt VS K16 v Duškově ulici dodnes vlastní armáda, stejně tak jako objekty „nové sítě“ v Chloumku a Benátkách.

3. Sieť Generálneho štábu

Stálá rádiová síť GŠ ČSLA vznikla 1. 6. 1955 prioritně pro potřeby zajištění spojení s generálními štáby Varšavské smlouvy, provozování trvalé radiové sítě pro mobilizační účely a kontrolu rádiového provozu na armádních frekvencích. Síť vedla mezinárodní i vnitrostátní provoz a byla také určena pro zabezpečení spojení týlu čs. frontu a to od stupně GŠ po stupeň útvar.
Od roku 1985 byl a stálá rádiová síť nahrazena a pro komunikaci mezi Generálním štábem a Varšavskou smlouvou začal být nově používán systém troposférického spojení BARS.
Síť stálých rádiových stanic GŠ ČSLA spadala pod vojenský útvar s číslem 3255 s názvem „Spojovací provozní středisko“. Útvar měl sídlo zprvu v pražské Podbabě, později na Ruzyni a právě jeho příslušníci se spolu s příslušníky 60. radiové praporu starali o zajištění provozu na síti stálých stanic poblíž Prahy.

3.1. Zloženie siete

Rádiový provoz byl veden z rádiového přijímacího střediska Drahelčice. Ovládání středisek bylo realizováno dálkově a to za pomoci středisek RVS 1, 2, 3.

  • RVS 1 Studánka
  • RVS 2 Petřín, od roku 1977 Dřevčice, od 1. června 1982 Libeř
  • RVS 3 Jičín

RVS 1 Studánka a RVS 3 Jičín mírový provoz nevedly. Byly připraveny vést rádiový provoz za branné pohotovosti státu.
U RVS 3 Jičín dodejme, že tuto stanici se nepodařilo přesně lokalizovat. Vzhledem k její vzdálenosti od ostatních středisek je její samostatná existence nepravděpodobná. Je ovšem možné, že šlo pouze o provozní označení a stanice existovala v rámci jiného armádního objektu. 

3.1.1. RVS Studánka – Unhošť

Speciálně střežený areál nedaleko Kladna. Vojáci základní služby z vedlejšího kasárenského areálu Unhošť – Čeperka o něm věděli jen to, že se k jeho plotu nesmí přiblížit. To, co se ale nacházelo za elektrickým plotem, bylo předmětem mnoha spekulací. Byl to snad 8 patrový krytu pro vládu? Skutečnost byla trochu jinde. Srdcem areálu byl zodolněný povrchový objekt, vystavěný v roce 1954. Během desetiletí měnil svůj účel, ale vždy s výraznou komunikační funkcí.

Dispozice areálu

GPS souřadnice: 50.0750481N, 14.0794361E
Dnes silně zdevastovaný areál, byl dříve tvořen dohromady 24 stavbami, které měly především obslužný charakter. Areál se skládal z vnější části, kde byly především garáže a z vnitřního, přísně střeženého areálu.

Obrana perimetru byla v roce 1972 tvořena trojitým plotem. Nebyla to náhoda, v tomto roce totiž objekt převzalo vojenské zpravodajství. Třetí plot byl kontaktní – elektrický s napětím 400 voltů, ten byl však zapnut pouze za bojové pohotovosti.
Za mírového stavu byla obrana tvořena detekčním drátem a několika SUPy – samostatně útočícími psy. Ti byli v areálu dohromady čtyři. Občas se objevují také spekulace, zdali mezi 2. a 3. plotem nebyly, v několika prostorech, použity také pyrotechnické nástrahy.
Uvnitř vnitřního areálu se nacházely čtyři železobetonové pevnůstky pro střelce. Střílny byly namířeny směrem k objektu. Ještě v letech 2006 zde byly k nalezení zbytky neznámého zařízení, které bylo zřejmě předchůdcem prvních infra závor.
Jak už jsme zmínili, nejpřísnější ostraha zde byla v 70. letech a na počátku let 80., kdy objekt hlídali strážní v černých kombinézách se samopaly. V těchto letech zde ostrahu nevykonávali vojáci základní služby, ale profesionálové.
Aby stráž ve vnějším areálu Studánky vykonávala službu řádně, měl každý strážný klasickou „píchačkovou“ kartu a během směny musel mít nejméně jedenkrát odpíchnuto na hodinách, které byly umístěny v nejvzdálenějším místě areálu.
Způsob ostrahy se radikálně změnil na konci 80. let, kdy objekt přešel zpět pod Ministerstvo národní obrany. Službu pak vykonávali vojáci základní služby.

 

Určení objektu

Areál byl vystavěn v roce 1954. V tomto období patřil pod Ministerstvo národní obrany. K největšímu zlomu však došlo v roce 1972, kdy byly dobudovány obslužné budovy a celý areál přešel pod „VI. správu Ministerstva vnitra – III. odbor“. Ta zde působila až do druhé poloviny 80. let. Jednalo se o vojenskou kontrarozvědku, která v té době byla součástí StB (Státní bezpečnosti) – spadala tedy pod Federální ministerstvo vnitra. Na její žádost byl vybudován i elektrický plot a znatelně posílena ostraha celého areálu.
Koncem 80. let areál spadal pod vojenský útvar 3255 a nesl označení RVS1 – Studánka – Unhošť. Areál přešel z užívání FMV pod Ministerstvo národní obrany, které zde provozovalo rádiové vysílací středisko sítě Generální štábu. Středisko bylo řízené dálkově z RPS Drahelčice a nevedlo mírový provoz. Fungovalo by tedy pouze za branné pohotovosti státu. Lze předpokládat, že k tomuto účelu by sloužila technika zaparkovaná v garážích. V celém areálu je totiž dodnes jen jediné místo, kde se nachází pouze jediná patka, pro uchycení antény.
 Objekt RVS

I když s jistotou nevíme, po jakou dobu zodolněný objekt jako vysílací stanice sloužil, pro zjednodušení ho ale tak budeme nazývat. Srdcem celého areálu je nadzemní monolitický železobetonový bunkr, tvořený přízemím a prvním patrem. V případě přízemí se jedná technologické zázemí. Celé první patro slouží jako vysílací sál.

Konstrukce objektu odpovídá prototypům objektů z 2. světové války. Jednalo se o konstrukci tzv. „dóm bunkru“, který je vysoce odolný proti leteckému bombardování. Podobná konstrukce byla použita ve 2. sv. válce pro ukrytí štábních vlaků, ponorek nebo železničních děl. Celý objekt je, zjednodušeně řečeno, jakousi hromadou železobetonu, která je tvarována tak, aby se přes ni případná rázová vlna přehoupla.
Objekt měl dva vstupy. Střecha, respektive horní část stěn objektu, obsahuje konstrukci pro uchycení maskovacích sítí.

 

Přestože se jedná o poválečnou konstrukci, uvnitř bychom našli technologie, které odpovídají začátku 90. let. Vybavení objektu bylo tedy s jistotou na konci 80. let modernizováno. Byl zde například kompresor klimatizace nebo silný agregát ČKD o výkonu 288kW, což je na podobný objekt nadstandard. Našli bychom zde i filtroventilaci s regenerací vzduchu, tlakové lahve nebo ovládání elektrického plotu. Vodní nádrž byla umístěna jak pod podlahou objektu, tak mimo objekt. Vodárnu pro celý areál skrýval jeden z objektů ve vnějším perimetru areálu. Nechyběla taktéž tlumící jímka plná štěrku, jejímž účelem bylo rozptýlit tlakovou vlnu.
Jediné, co modernizováno nebylo, byla klimatizace. Do objektu by se totiž už novodobá chladící jednotka nevešla. Využilo se tedy starého systému chlazení, kdy kompresor stlačoval chladící kapalinu (freon), čímž došlo k zahřátí kapaliny, ta byla následně pod tlakem vedena do výměníku tepla (kondenzátor), kde se zchladila. Zchlazená kapalina byla vedena do výparníku, kde došlo k rozptýlení kapaliny a k velkému poklesu tlaku, čímž se kapalina ještě více zchladila. Výparník tedy fungoval jako chladič. Přes tento chladič foukal ohřátý vzduch, který byl nasáván z vysílacího sálu a tak došlo k jeho zchlazení. Tento zchlazený vzduch se následně znovu použil na chlazení technologií v sále. Kapalina z výparníku putovala zpět do kompresoru, kde se znovu stlačila a celý okruh se opakoval. Okruh klimatizace bylo možné otočit (z výparníku se stal kondenzátor a z kondenzátoru výparník) a došlo tak naopak k vytápění objektu.
V druhém patře byly vysílací technologie, ty si však armáda před opuštěním objektu samozřejmě odvezla. Zůstaly tu po nich pouze výstupy koaxiálních kabelů a několik málo dalších fragmentů. Kabelové průchodky ve zdech však sloužily pouze pro vzdušné vedení a po omezenou dobu. Později, s příchodem koaxiálních kabelů byly kabely vyvedeny kabelovým kanálem v podlaze.

 

Zánik vysílacího střediska

Mezi lety 2000 a 2001 byl objekt součástí Základny komunikačních a informačních systémů AČR, v roce 2002 byl ale jeho provoz definitivně ukončen. Následně se několik let řešil převod majetku. Byly zde i pokusy z hlavního objektu udělat muzeum, nakonec ale žádný ze záměrů nebyl realizován. Mezitím z objektu mizelo veškeré zbývající vybavení a budovy byly použity jako zástava bance. Nyní je areál silně zdevastován a betonové torzo objektu je znepřístupněno. Pozemky mají v budoucnu být použity jako stavební parcely.

3.1.2. RVS Libeř

Malá středočeská vesnice Libeř leží jen pár kilometrů od Prahy. Právě tady se nacházelo jedno z řady vysílacích středisek sítě, kterou později používal Generální štáb. Původně tady nechyběla celkem tři rozsáhlá anténní pole. Dodnes stojí kasárenská budova pro ubytování malé posádky, dílny, nebo sklady. Tím nejzajímavějším jsou ale dvě stavby uprostřed areálu. Podzemní komplex a betonová kopule. Pojďme se ale na areál v Libeři podívat detailněji.

Dispozice areálu

GPS souřadnice: 49.9313086N, 14.4743269E
Výstavba RVS v Libeři byla zahájena začátkem 50. let. Areál se v těchto letech znatelně lišil od současné podoby. Nenašli bychom zde třeba tesco domek naproti betonové kopuli, který byl dostavěn až v 70. letech. Modernější železobetonový podzemní objekt, byl dostavěn až v roce 1982.
Areál měl poměrně slušné zázemí, nechyběla kasárna s vlastní kuchyní a krytem, učebny, dílny, strážnice, garáž nebo třeba volejbalové hřiště. Na areál těsně navazovala i tři anténní pole s označením sever, západ, východ.

Určení areálu

Areál zprvu sloužil Protivzdušné obraně státu a spadal tedy pod 17. spojovací pluk, součástí sítě Generálního štábu se stal až v roce 1982. Do této doby byl provoz veden ze středisek RVS 2 – Petřín, od roku 1977 z RVS 2 – Dřevčice a od 1. června 1982 právě z RVS 2 – Libeř.
Síť používaná Generálním štábem umožňovala jak komunikaci mezi velením ČSLA a libovolným útvarem, tak komunikaci mezi velením ČSLA s hlavním velením Varšavské smlouvy. Teprve až v roce 1985 začal být používán modernější komunikační systém s názvem BARS. 

Betonová kopule

Konstrukce objektu odpovídá prototypům objektů z 2. světové války. Tvar objektu je zvolen tak, aby byl vysoce odolný proti leteckému bombardování a aby se přes něj případná rázová vlna přehoupla. Celý objekt je, zjednodušeně řečeno, jakousi hromadou železobetonu. Tloušťka vnější zdi objektu je úctyhodných 3,5 metru.

Objekt betonové kopule byl dříve nejdůležitější budovou areálu a sloužil jako RVS. V jeho spodním patře bychom našli technologie pro zajištění chodu objektu, jednalo se především o náhradní zdroj energie, nádrž na PHM, filtroventilaci a vzduchotechniku, ale třeba i vodárnu.
V horním patře byly umístěny samotné vysílače. Jejich existenci potvrzují především kabelové průchodky na stropě objektu. Přímo na stropě objektu byly umístěny i některé antény.

V 70. letech však vysílací sál kopule přestal dispozičně dostačovat a tak byl dostavěn vedlejší tesco domek, kam byla část vysílačů přesunuta. Tento domek pak plnil funkci vysílacího sálu a byl chráněn pouze valem zeminy.

 

Po dostavbě zodolněného podzemního objektu byla kopule předělána na energetické centrum. Byly odstraněny mohutné tlakové dveře a do spodního patra byly umístěny dva diesel agregáty ČKD, každý o výkonu 288kW. Další část objektu byla využita pro chlazení těchto dvou agregátů. Nádrž na PHM zůstala zachována. Horní patro bylo přepaženo, část byla využita jako elektrorozvodna a část pro umístění vzduchotechniky a filtrů. 

Zodolněný podzemní objekt

Dle požadavku na umístění RVS Generálního štábu, byl v roce 1982 dokončen podzemní objekt, který obsahoval nejmodernější technologie a splňoval nejpřísnější požadavky. Nechyběly magnetické zámky, klimatizace nebo třeba servisní šachty pro manipulaci s technikou.
Přestože velikost objektu budí respekt, směny v objektu byly pouze trojčlenné, přítomen byl mechanik, operátor a velitel směny. Směna byla dvaceti čtyřhodinová, právě z toho důvodu v objektu nechyběla koupelna, kuchyňka, šatna a odpočívárna.

 

Srcem celého objektu byl vysílací sál, kde byly umístěny vysílače. Spojení se udržovalo dvoje, fonie a telegrafie – morse. Podle velikosti sálu si lze udělat představu, kolik technologií zde muselo být umístěno. Dříve bychom zde nalezli vysílače o výkonu 200W, 1kW, ale třeba i 5kW. Vysílače byly chlazeny vzduchem, proto v podlaze můžete nalézt výstupy chlazení. Ohřáty vzduch byl ze sálu následně odsáván a opětovně schlazen přes chladič. Před sálem se v menší předsíni nacházel ovládací pult pro spojovací techniku. Ve vedlejší místnosti je i telefonní ústředna. Jako rarita zde zůstal modulátor, který dokázal nahustit 24 kanálů do jednoho páru kabelu. Z vyprávění pamětníků víme, že se zde koncem 80. let nacházely vysílače R-102 a a R-140 a vysílalo se tedy na krátkých vlnách.

 

To co bychom v objektu hledali marně, byl dieselagregát, oba agregáty byly umístěny v kopulovitém objektu, jak už jsme zmínili dříve. Nechyběla tu však elektro rozvodna, jejíž součástí byl i ovládací pult, kde bylo možno ovládat nejenom magnetické zámky, ale i vzduchotechniku. Dále bychom zde nalezli místnost usměrňovače nebo akumulátorovnu.

 

Právě vzduchotechnika tvořila téměř 1/3 celého objektu. K nalezení zde byla klimatizace výrobce Janka Radotín, kompresor klimatizace a mohutné chladiče.
Kromě chlazení technologií, bylo ale potřeba zajistit i dýchatelný vzduch pro posádku, nechybí tak filtroventilační jednotka.
Proti rázové vlně je objekt zajištěn zalomeným tunelem sání, ale i elektricky ovladatelnými žaluziemi a tlakovými uzávěry. Pro případ plné izolace objektu je zde k nalezené i sklad tlakových lahví, za pomoci kterých bylo možné celý objekt přetlakovat.

Zánik areálu

Areál v Libeři je stále ve vlastnictví Armády ČR a jeho střežení zajišťují VLS a.s. Ještě do roku 2002 však armáda objekt využívala a proudily jím informace.

3.1.3. RVS Libeř

3.2. RPS Drahelčice

Součástí RPS bylo pracoviště kontroly rádiového vnitrostátního spojení a přípravy provozních údajů pro podřízené účastníky rádiových sítí. Kromě této činnosti přijímací středisko Drahelčice zabezpečovalo přípravu radistek a radistů.
Součástí uzlu bylo i pracoviště ZAS (utajené spojení) přímo v budově GŠ.

Drahelčice byly vybaveny množstvím přijímačů (R 250, Molybden, AMUR, R 155, R 311, R 312, R4, R 327, Topol) a příslušnými prostředky pro dálkové ovládání klíčovacích linek. Součástí areálu byla i rozsáhlá anténní pole. To vše dohromady kladlo obrovské nároky na elektrický příkon.
V Drahelčicích byl ještě jeden areál, který však patřil MV. Byla v něm zajišťována činnost, která neměla s armádou nic společného.
V první polovině 70. let byl v rámci tohoto areálu vybudován rozsáhlý podzemní bunkr, který měl zajišťovat soběstačnost objektu i v případě konfliktu. Ten je však nyní zaplaven spodní vodou. Areál stojící na povrchu byl asanován. 

3.3. Ukončenie prevádzky siete GŠ

Dnes už kdysi obrovská vysílačka GŠ sice není aktivní, ale není to až tak dávno, co se odsud vysílalo. Až do roku 1999 sítí proudily informace a zhruba do roku 2004 armáda České republiky stále část objektů využívala.

Dokumentárny film o sieti PVOS a GŠ:

https://www.stream.cz/prisne-utajovana-mista/10006545-vysilacka-do-moskvy-cela-verze

 

___________________________

  • Text prevzatý z fortifikace.cz so súhlasom administrátora.