Poválečná střední Evropa chtěla být, po druhé světové válce, branou mezi východem a západem. Místo toho se ale stala nárazníkovou zónou obou mocností. V případě nukleární války by se tak i území Československa stalo jaderným bojištěm. K jadernému holocaustu chybělo hned několikrát jen velmi málo.

První zmínky o plánech na umístění jaderných zbraní v Československu pocházejí z roku 1961, kdy je na základě záměru Ministerstva národní obrany, reálně ovšem na základě dlouhodobého nátlaku ze strany Moskvy, dne 30.8.1961, přijata dohoda o zavedení kompletů operačně taktických raket do výzbroje Československé lidové armády (ČSLA). V tom samém roce dochází k výstavbě prvních dvou těžkých dělostřeleckých brigád. Jednalo se o 311. a 321. těžkou dělostřeleckou brigádu. Výstavba třetí brigády byla zahájena v roce 1963, jednalo se o 331. tdb. Každá z brigád se jednou za tři roky účastnila bojových ostrých střeleb mimo území republiky.

Na počátku 60. let tak tedy sice ČSLA měla nosiče, které byly schopny nést jaderný materiál, neměla však k dispozici jaderné hlavice. Ty by byly ČSLA předány z území SSSR ale až v okamžiku, kdy byl vyhlášen daný stupeň pohotovosti. Záhy se ukázalo, že by si jen pouhá doprava hlavic vyžádala až 22 hodin. To znamenalo, že by Československý front musel zahájit útok bez prostředků jaderného napadení. Moskva proto dlouhodobě naléhala na československou stranu a 15. prosince 1965 tak došlo s podpisu „Dohody mezi vládou SSSR a vládou ČSSR o opatřeních ke zvýšení bojové pohotovosti raketových vojsk“.
Předmětem této dohody bylo, mimo jiné, vybudování tří speciálních skladů na československém území v rámci akcí nazvaných „Javor 50“, „Javor 51“, „Javor 52“. Sklady byly taktéž známé pod krycím jménem „Čáslav“. Díky těmto skladům se snížila doba dodání jaderných prostředků na požadované 3h. Sklady spadaly pod 12. Hlavní správu Ministerstva obrany SSSR (12. GUMO) a jejich obsluha byla zajištěna sovětskou posádkou, která nebyla podřízena střední skupině vojsk. V celém SSSR se nacházelo okolo 200 takovýchto speciálních objektů

Další významná změna, která se týkala raketových vojsk, nastala v roce 1972. Tehdy proběhla u raketových brigád ČSLA modernizace na kolový komplet 9K72 ELBRUS (v kódu NATO SS-1B SCUD-B). Komplet se skládal z odpalovacího zařízení 9P117M, raketa 8K14 měla dosah 300Km.

Roku 1983 dochází k posílení sovětské aktivity na československém území. Z kasáren Jaslo v Hranicích na Moravě se musí vystěhovat celá 11. dělostřelecké základna. Oficiálním důvodem je sice rekonstrukce, téměř okomžitě po vystěhování ČSLA, ale kasárna obsazují příslušníci sovětské armády. Právě do kasáren v Hranicích na Moravě se totiž z Ukrajiny přesunula sovětská 122. raketová brigádu, která měla ve výzbroji moderní komplet 9K76B Temp-S (v kódu NATO SS-12M „Scaleboard B“) s dosahem až 900km. Jaderná hlavice tohoto kompletu měla sílu 500kt. Jednalo se o odvetu za rozmístění raket Pershing – 2 na západě. Během roku 1984 byly ve VVP Libavá pro tuto brigádu zbudovány tři palebná postavení s vlastní skladovací kapacitou.

Posilovány jsou ale i síly ČSLA. V roce 1984 tak vznikl v rámci ČSLA 17. dělostřelecký oddíl velké mohutnosti, ve výzbroji oddílu byly samohybné kanóny 2S7 Pion (ráže 203mm) a samohybné minomety 2S4 Tulpan (ráže 240mm). I když tyto prostředky mohly teoreticky být použity i ke střelbě jadernou municí, jejich obsluha nebyla k použití této munice nikdy školena. Důvod byl prostý. V rámci ČSLA totiž byly před dělostřeleckými preferovány především raketové a letecké prostředky.

K další modernizaci vyzbroje ČSLA dochází v roce 1985, kdy jsou ve velmi omezeném počtu zařazeny do výzbroje 311. tdb zařazeny komplety 9K714 „OKA“ (v kódu nato SS-23 SPIDER). Dolet rakety byl 50-400 Km a jednalo se o velmi přesný prostředek, který však ve výzbroji ČSLA nevydržel dlouho. 8. prosince 1987 byla podepsána smlouva o likvidaci raket krátkého a středního doletu. Rusové do nich začlenili i rakety OKA, a tak bylo celkem 17 nosičů OKA, včetně nosičů zařazených do výzbroje ČSLA, do roku 1997 zlikvidováno.

Po událostech v roce 1989 dochází k rušení raketových brigád jako nepotřebné součásti armády. Všechny tři těžké dělostřelecké brigády byly zrušeny k 1. 11. 1991. Ve stejném roce dochází i ke zrušení 17. dělostřeleckého oddílu velké mohutnosti. Objekty akce JAVOR byly vyklizeny ve dnech 21. – 30.6.1990 a čs. armáda je převzala 1. 7. 1990. Podle některých informací ale některé z areálů reálně sověti začali vyklízet už v průběhu roku 1989. Ke stažení 122. raketové brigády SA došlo dokonce již v roce 1988. Tím prozatím skočila i historie jaderných zbraní v Československu.

Nutno dodat, že Československá strana nikdy hlavice fyzicky neobdržela, byla však na jejich převzetí plně připravena. Skladování jaderných zbraní přímo československými jednotkami bylo vyloučeno jednak z důvodu nedůvěry sovětů po roce 1968, za druhé sovětským podpisem pod „Smlouvou o nešíření jaderných zbraní do třetích zemí“ z 1. 8. 1968. Jaderné zbraně tak byly na území ČSSR skladovány sovětskou stranou a po vyhlášení rozkazu by došlo k jejich předání patřičným jednotkám.

1. Akcia JAVOR

1.1. Historicko-politické súvislosti

Od konce druhé světové války průběžně stoupá úloha jaderných zbraní. Jaderné zbraně hrají stále významnější roli i v sovětském vojenském plánování a díky tomu získávají na počátku šedesátých let armády Československa, Maďarska a Polska do své výzbroje operačně-taktické raketové systémy v kódu NATO nazvané SCUD A a Frog 3.

Sověti ale svým středoevropským bratrům příliš nedůvěřovali a nechtěli budit ani předčasnou paniku v řadách západních spojenců. Raketové nosiče, které byly v rámci společných cvičení používány pro simulovaný jaderný útok, tak nikdy nebyly pod správou jednotlivých sovětských satelitů. Nosiče měly úřední označení jako složky ozbrojených sil Varšavské smlouvy a byly plně pod sovětskou kontrolou. Protože pod sovětskou kontrolou byly i případné dodávky jaderných hlavic, představitelé jednotlivých komunistických stran satelitních států sovětského bloku neměli na jejich případné použití žádný vliv.

Dnes je neuvěřitelná představa, že by cizí stát mohl, na území České republiky kdykoli přivézt jaderné hlavice podle svého uvážení, nebo umístit raketové nosiče, aniž by se kohokoli musel ptát. V šedesátých letech dvacátého století takovou možnost sověti díky československým politikům získali. 

1.1.1. Tajné zmluvy

Podle prvních tajných smluv o raketové technice, které Československo podepsalo 30. srpna 1961 a 23. února 1962, měly být v případě „mimořádných událostí“ za pomoci „speciální kompletační jednotky“ dodány do Československa jaderné hlavice uskladněné na sovětském území. Při optimálních podmínkách mělo jejich dodání a zkompletování s raketovými nosiči trvat mezi 18 a 22 hodinami. To ale byla z hlediska vojenského plánování doba neúnosně dlouhá. Československo mělo totiž díky své geopolitické poloze v plánech Varšavské smlouvy významné postavení.

Válečné plány s ČSLA počítaly jako se silou prvního sledu, která měla, v případě konfliktu se západem, společně se sovětskými jednotkami umístěnými v NDR, zahájit za pomoci jaderných zbraní útok a zlikvidovat velkou část sil NATO umístěných v Západním Německu a z části i ve Francii. Oněch až 22 hodin, za které by byly jaderné zbraně do Československa dodány a připraveny k použítí by ale znamenalo, že by ČSLA musela zahájit bojovou činnost bez této hlavní palebné síly a šance na úspěšný útok se díky tomu výrazně snížila. I proto se stupňoval nátlak sovětské strany na československé vedení, aby souhlasilo s dislokací několika sovětských divizí, které by měly potřebnou výzbroj, tedy i jaderné zbraně, k dispozici.

Sovětský nátlak sice nebyl až do srpna 1968 vyslyšen, ale Moskva si alespoň v polovině šedesátých let dokázala vynutit podpis dohody o rozmístění sovětských raketových útvarů a vybudování jaderných depotů na československém území. Dne 15. prosince 1965 tak podepsali sovětský ministr obrany Rodion Jakovlevič Malinovskij a jeho československý protějšek Bohumír Lomský, zmocněný k tomuto úkonu prezidentem Antonínem Novotným, „Dohodu mezi vládou SSSR a vládou ČSSR o opatřeních ke zvýšení bojové pohotovosti raketových vojsk“. Předmětem této dohody bylo, mimo jiné, vybudování tří speciálních jaderných skladů na československém území v rámci akcí nazvaných „Javor 50″, „Javor 51″, „Javor 52″. 

Rozmiestnenie objektov v rámci Varšavskej zmluvy (zdroj: fortifikace.net)

1.1.2. Výstavba objektov JAVOR

Výstavbu objektů, oficiálně evidovaných jako „spojovací kabelové útvary“, měla zajistit československá strana, která také celou akci financovala. Veřejnost se pochopitelně neměla o podpisu smluv, ani o existenci depotů nikdy dozvědět. Přesvědčování o mírových pohnutkách Československo-sovětského přátelství chrlila propaganda se stejnou intenzitou jako kdykoli předtím a někteří této propagandě možná i věřili. Jako argesora si Československo dokázal představit jen málokterý z jeho občanů.

Pro vybudování depotů byly vybrány tři lokality, každá vzdálená jen několik kilometrů od velkých měst: Bělá pod Bezdězem, vzdálená přibližně 10 kilometrů od Mladé Boleslavi, Míšov (Borovno) – 30 kilometrů od Plzně a Bílina, ležící 25 kilometrů vzdušnou čarou od Ústí nad Labem. Výstavba depotů, která měla být ukončena do 31.prosince 1967 se ale oproti původnímu plánu značně zpozdila. První dva jaderné depoty tak československá strana předala sovětským speciálním jednotkám až v dubnu 1969, třetí objekt v Bílině dokonce až v prosinci 1969.

Bez zajímavosti není, že tyto přísně utajené depoty byly nejen mimo kompetenci ČSLA, nebo československých představitelů, ale i mimo kompetenci sovětské Střední skupiny vojsk, dislokované na československém území po srpnové intervenci. Depoty Javor podléhaly výlučně moskevskému velení, které také rozhodovalo o jejich zavezení jadernými hlavicemi. 

1.1.3. Raketová sila sú iba mýtus 

Všechny tři vybudované komplexy měly stejné parametry. Každý obsahoval dva speciální podzemní sklady, technické zařízení pro jejich provoz, dvoupodlažní budovu pro kanceláře, štáb, učebnu, jídelnu a ubytování pro 170 vojáků. Československé stavební podniky dále postavily v každé lokalitě 24 bytových jednotek, garáže, kinosál, klub, fotokomoru, čítárnu, knihovnu, kotelnu a příjezdové komunikace. Celkové náklady na vybudování a provoz tří depotů stály československou stranu celkem 430,56 miliónů Kčs. Budování depotů, i celá role Československa v případném válečném konfliktu zároveň celkem jasně ukazuje, jak velké zájmy sověti v Československu měli.

V těchto souvislostech si lze jen těžko představit, že by zaujali v roce 1968 jiný postoj, než byla ozbrojená okupace. Ve chvílích, kdy se Československo začínalo klonit výrazně doprava, kdy se začínaly dokonce ozývat hlasy požadující neutralitu, museli začít sověti logicky panikařit.

Sklady vybudované v akci JAVOR nikdy neměly sloužit k trvalému uskladnění jaderných zbraní. Tyto sklady fungovaly za prvé jako jakýsi mezisklad, ze kterého byly hlavice distribuovány do jednotlivých úložišť a za druhé plnily funkci servisní stanice. Hlavice v nich procházely plánovanou údržbou, případně byly, po konci jejich životnosti, měněny za nové.

I přes častou představu, která vychází z různých filmů s tématikou válečného konfliktu v průběhu studené války, nejen že na území bývalého Československa nikdy nebyla žádná raketová sila, ale jaderné zbraně také nikdy nebyly skladovány v celku. Představa skladování sestaveného kompletu, tedy hlavice i s nosičem, který je odpálen stisknutím jednoho, většinou červeného tlačítka, patří pouze do fantazie filmových diváků.

Hlavice byly vždy skladovány zvlášť a jejich smontování, tak zvané sestykování, s nosičem bylo prováděno až těsně před samotným odpálením. Samotné hlavice byly převáženy i skladovány ve zvláštních kontejnerech, které udržovaly hlavici v optimální teplotě i vlhkosti vzduchu a měly tak minimalizovat riziko vzniku případné nehody. Kontejnery ale byly také zabezpečeny před případným převzetím nepřítelem. Do otvoru pod okrouhlým krytem byla, pro případ, kdy by hrozilo, že se nepřítel kontejneru zmocní, vložena kumulativní mina typu KZ-6.

V případě vydání signálu k distribuci byly přesně určeny prostory, v nichž by k přebírání munice docházelo. Mezi jinými Libavá, Jince, nebo Mimoň. To už ale zacházíme k popisu jiných, a mnohem hrozivějších možných událostí.

Oproti obecné představe nebyly hlavice při skladování nikdy v aktivním stavu. Do něj byly uváděny až při samotném sestykování. Stejně tak ani nosiče nebyly skladovány ve stavu plné připravenosti včetně paliva. Tím byly nosiče plněny až na místě samotného odpálení.

I když tedy byla realita značně odlišná od filmových scénářů, nijak jí to neubírá na nebezpečnosti. Skladování jaderných zbraní dělalo z Československa nejen logický cíl vojsk NATO, ale především agresora, který měl mít, v případě vypuknutí konfliktu, na svědomí stovky tisíc životů.

Podobné objekty jako byly sovětské sklady, měla i ČSLA. Ty ale byly umístěny v běžných kasárenských areálech, konkrétně v posádkách Hranice, Žamberk a Kostelec n.Orlicí. V době míru v těchto objektech žádná jaderná munice nebyla. JH měly naše objekty přebírat až při mimořádných opatřeních.

Dopravu převzatých JH od sov. armády zajišťoval speciální útvar, tzv. samostatný dopravní oddíl. Ten vznikl v r. 1962 v posádce Humenné a o dva roky později se přesunul do posádky Dašice u Pardubic, kde zůstal až do svého zrušení v r. 1991. Pro přepravu hlavic a raket měl oddíl k dispozici speciální techniku. Především se jednalo o tzv. izotermické stanice, což bylo skříňové vozidlo na podvozku automobilu ZIL-157 určené k přepravě a dočasnému uložení speciálních hlavic ve vyhřívaných kontejnerech nebo i bez nich.

1.2. Sklady jadrovej munície 

1.2.1. JAVOR 50

Obec Bílina, leží 25 kilometrů vzdušnou čarou od Ústí nad Labem. Právě v její blízkosti byl, v rámci Akce Javor, na konci šedesátých let vystavěn jeden z trojice areálů, které měly sloužit k uložení jaderných zbraní a území Československé socialistické republiky.

Přestože má právě bílinský areál, v celkovém číslování areálů, číslo nejnižší, jeho označení bylo Javor 50 a další dva sklady nesly číslování 51 a 52, byl ze všech tří skladovacích areálů dostavěn jako úplně poslední. Výstavba depotů, která měla být ukončena do 31. prosince 1967 se totiž oproti původnímu plánu značně zpozdila a tak zatím co první dva jaderné depoty československá strana předala sovětským speciálním jednotkám v dubnu 1969, třetí objekt v Bílině byl sovětům do užívání předán až v prosinci 1969.

Areál Javoru 50 se svým fungováním nelišil od zbylých dvou areálů. Na ploše kolem 150 hektarů se nacházelo malé kasárenské město, s kapacitou ubytování až 170 vojáků i s jejich rodinami, autoparkem a dalšími obslužnými budovami. Bílinský útvar také podléhal přímé kontrole Moskvy, konkrétně Generálnímu štábu v Moskvě, 12. hlavní správě Ministerstva obrany SSSR.
I u Javoru 50 tak o zavážení či případném vydávání skladovaných zbraní, se tedy rozhodovalo mimo území Československa a na chod objektu neměla vliv nejen vláda ČSSR, ale ani Československá lidová armáda a dokonce ani tak zvaná Střední skupina sovětských vojsk, umístěná po srpnu 1968 na Československém území.

V jednom se z dnešního pohledu ale bílinský Javor přeci jen liší. Uvnitř samotných podzemních skladovacích objektů se totiž stále zachovaly originální popisky v ruském jazyce. Díky nim si tak lze udělat jasnější představu o fungování skladů a jejich jednotlivých částí.
Celkově ale areál Javoru 50 nedopadl nejlépe. Zatím co západočeský Javor 51 byl od roku 1993 využíván nejprve Českou národní bankou, která v něm po rozdělení federace uložila několik tun vyřazených mincí a bankovek, později, v roce 2006, v něm našly dočasný odpočinek ostatky 3800 německých vojáků, kteří na území Československa padli v průběhu druhé světové války a dnes najdeme v areálu muzeum, tak zbylé dva areály, včetně areálu v Bílině, takové štěstí neměly.

Areál Javoru 52 v Bělé pod Bezdězem sice slouží jako uprchlický tábor, respektive jako Zařízení pro zajištění cizinců, provozované Ministerstva vnitra, samotné sklady ale byly nejprve vykradeny, jeden vypálen a vstupy do nich byly nakonec zahrnuty. Z obslužných zařízení zbyly pouhé betonové fragmenty.

Areál Javoru 50 v Bílině dopadl ještě o něco hůř. I zde sice od roku 1990 fungoval uprchlický tábor, v roce 2006 ale byl uzavřen a od té doby se areál potýká se seriózností jednotlivých nájemců i vlastníků. Současným vlastníkem je občanské sdružení Soltán (v současnosti spolek), které původně deklarovala záměr přebudovat bývalá kasárna na domov důchodců či ústav sociální péče. V roce 2012 se ale ukázalo, že záměry sdružení jsou mírně jiné a ze zařízení se postupně stala klasická ubytovna. Sklady i obslužné objekty bílinského areálu byly postupně vykradeny. Samotné objekty skladů jsou v současnosti zavezeny zeminou.

GPS východní depot: 50.4972492N, 13.8349339E
GPS západní depot: 50.4984503N, 13.8319997E

1.2.2. JAVOR 51

Areál JAVOR s číselným označením 51 zabírá rozlohu víc než 150 hektarů. Jeho výstavba byla dokončena v dubnu 1969. Areál byl rozdělen na dvě základní části. Na kasárenský areál a prostor skladů speciální munice. Tyto základní části byly potom dál rozděleny na několik bezpečnostních zón s rozdílným režimem vstupu.
 
Kasárenský areál obsahoval vše pro ubytování zhruba 170 vojáků i s jejich rodinami. Nechybějí bytovky, ve kterých byly byty o velikostech 1+1, 2+1 a 3+1, budova štábu nebo rozsáhlé budovy autoparku. Sověti později soubor staveb doplnili o budovu základní školy, jednalo se pouze o první ročník, starší děti byly každý týden odváženy do školy v Milovicích. V osmdesátých letech přibyla k původně postaveným ještě jedna bytovka, tu už ale vojáci zabydlet nestihli. V areálu kasáren ale najdeme i stavby budící mírný úsměv. Nechyběl třeba důstojnický klub se saunou, bazénkem a malou hospůdkou. Vyloženým překvapením, které by u skladu jaderných hlavic čekal jen málokdo, je potom malá prasečí farma.

Skladovací objekty byly v areálu celkem dva. 10a a 10b. Sklady dělila vzdálenost jen několika desítek metrů. Mezi oběma objekty byla umístěna malá provozní budova sloužící nejspíš jako příruční muniční sklad. U výdejové rampy skladu 10b byl potom umístěn další malý muniční sklad. Vedle výdejové rampy skladu 10a a příjmové rampy objektu 10b najdeme sklady náhradních dílů vzduchotechniky.

Oba objekty skladů jsou stále v provozuschopném stavu. Stále v nich funguje elektřina, systému temperování chybí k funkčnosti jen velmi málo. Zdá se, jako by sovětští vojáci odešli teprve včera.

Objekt s označením Javor 51 je nejzachovalejším ze všech tří areálů, které byly v druhé polovině šedesátých let na našem území postaveny. Není stoprocentně prokazatelné, že v nich někdy opravdu byly uloženy jaderné hlavice, to by mohlo potvrdit pouze otevření ruských archivů.

Dokumentárny film: V roce 2012 vznikl hodinový film o tomto objektu.

1.2.3. JAVOR 52

Jeden ze tří areálů zahrnujících i dva dvoupodlažní podpovrchové sklady speciální munice, vybudovaných v rámci Akce „Javor“, se nachází přibližně 3,5 km severně Bělé pod Bezdězem, jen kousek od silnice Bělá – Kuřivody. Konkrétně jde o objekt s označením Javor 52. Před rokem 1990 by po této silnici československý občan neměl šanci projet. Celá oblast Vojenského výcvikového prostoru Ralsko byla vojenským prostorem, do nějž smělo vkročit jen několik málo místních obyvatel. Celým prostorem vedla pouze jediná silnice průjezdná pro civilní vozy a na té platil přísný zákaz zastavení.

K objektu skladů se ale neměla šanci přiblížit ani většina sovětských vojáků dislokovaných v prostoru VVP Ralsko. Do prostoru skladů speciální munice měl přístup pouze předem určený personál. Valná většina v Ralsku dislokovaných vojáků neměla o tomto zařízení nejspíš sebemenší ponětí.

Při pohledu zvenčí působí tento přísně tajný objekt jako jakýkoli jiný, malý kasárenský objekt. Strážnice, budovy ubikací pro necelé dvě stovky vojáků, štábu, kinosál, garáže, nebo kotelna. Podobných komplexů byly na našem území desítky a stovky. Tento areál, který v současné době slouží jako uprchlický tábor Ministerstva vnitra je ale přeci jen v jednom odlišný. Přímo za prostorem kasáren se totiž nachází vlastní areál skladů specielní munice. O jeho existenci dodnes svědčí varovné tabulky s nápisy „Vstup přísně zakázán, nebezpečí smrti“a zbytky oplocení areálu.

O důležitosti areálu svědčí nejen dvojité oplocení, nebo betonové pevnůstky, rozmístěné v jeho bezprostředním okolí. Důkazem, že jde o objekt zvláštní důležitosti jsou i obranné okopy, vždy ve tvaru půlměsíce, pro 2 až 3 vojáky, umístěné mezi vnějším a vnitřním oplocením, vždy zhruba po 100 metrech. Šlo vlastně o první obrannou linií skladů. Za těmito okopy najdeme vnitřní oplocení z ostnatého drátu, které chránilo vlastní objekt.

Z celého oplocení areálů, i z brány do objektu už dnes zbývají jen zbytky, které dávají pouze tušit jak masivní ochrana objektu byla. Na další obranné prvky můžeme narazit téměř v celém areálu. Betonové bunkry, pokrývající perimetr 360°, v každém rohu depotu, nebo betonové pevnůstky pro ochranu perimetru jsou jasnou ukázkou, že případný imperialistický záškodník neměl dostat nejmenší šanci.

Hlavní skladovací depoty byly v areálu dva. Každý z objektů je přibližně 40 metrů dlouhý a 20 metrů široký, Maskování zajišťovalo zahrnutí zeminou a vysázení stromů, které měly ze vzduchu budit dojem souvislého lesního porostu. Každý ze skladů měl dva hlavní, protilehlé, masivními vraty osazené vstupy. Podle dostupných informací měl vždy jeden sloužit pouze k vykládce a druhý k nakládce skladovaného materiálu. U každého z hlavních vstupů do objektu skladů byla původně i zastřešená betonová rampa, umožňující nacouvání nákladních automobilů. Původní vzhled betonových ramp je vidět na fotografiích, které pocházejí z téměř identických skladů v bývalém Východním německu. U objektů v Ralsku se tyto rampy nedochovaly. Skladovací objekty měly jedno přízemní a jedno podzemní patro.

Zatím co přízemí sloužilo především k nakládce a vykládce materiálu, v podzemí se nacházely samotné skladovací prostory a technické zázemí. Přízemní a podzemní patro bylo propojeno prostorem manipulačního sálu. Manipulace s hlavicemi byla snadná a zároveň umožňovala naprosté utajení. Ani řidič nákladního vozu tak nemusel mít tušení, jaký materiál vlastně veze a jak vypadá skladovací objekt.

Kontejnery s hlavicemi byly po vyložení z nákladního automobilu přeloženy na manipulační vozíky, zataženy skrz první silnostěnná betonová vrata dovnitř depotu do meziprostoru mezi prvními a druhými tlakovými vraty. V tomto okamžiku převzala kontejner s hlavicí prověřená obsluha skladu došlo k uzavření vnějších vrat a až poté byla otevřena vnitřní silnostěnná vrata a munice byla vtažena do manipulačního sálu. Poté, byl kontejner, za pomoci řetězového posuvného jeřábu spuštěn do spodního patra k uložení v jedné ze čtyř skladovacích místností.

V každé ze temperovaných a klimatizovaných místností byl prostor maximálně pro 15 kontejnerů umístěných ve dvou řadách. Vozíky byly v místnostech fixovány proti pojíždění upnutím kotvami k podlaze. V každé skladovací místnosti umístěn i mohutný trezor na dokumentaci ke skladovanému materiálu. Jeden objekt by tak při plném využití kapacity mohl pojmout až 60 skladovacích vozíků, dva depoty v rámci jednoho areálu potom 120 vozíků.

Skladovací prostor patřil k prostorám s nejpřísnějším režimem vstupu. Dovnitř mohly vstupovat pouze osoby oprávněné a te ještě pouze ve dvojici. Za běžného provozu skladu to byl náčelník skladu a velitel celého komplexu. Přímo do skladovacího prostoru nesměl samostatně vstoupit ani dozorčí, jehož stanoviště bylo přímo v objektu. Sklad byl průběžně uzamčen dvěma zámky a signalizace jeho otevření byla vyvedena jak k dozorčímu skladu, tak k dozorčímu útvaru. Hlavní vstupy do skladu byly kromě případů navážení či vydávání materiálu vždy uzavřeny. Personál skladu vstupoval do objektu za účelem provádění zkoušek a revizí zásadně bočním vchodem.

Ve skladovacím prostoru musela být zabezpečena stálá teplota a vlhkost vzduchu. Každý ze skladů byl proto napojen na centrální systém vzduchotechniky. K pomocnému ohřevu vzduchu byly v každém ze skladů připraveny i elektrické přímotopy. Teplota se ve skladovacím prostoru musela pohybovat mezi 15 a 25 stupni Celsia. V každém ze skladů proto nechyběly měřiče teploty a vlhkosti vzduchu. Sklady byly vybaveny navíc i havarijním systémem chlazení jaderných hlavic za pomoci hélia. Tento systém se ale využíval pouze v případě výpadku centrálního systému vzduchotechniky, kdy by hrozilo přehřátí jádra jaderných hlavic.

Betonové panely, které tvořily příjezdové komunikace ke skladům, jsou dnes již dávno vytrhány. Ze střech bunkrů zmizely maskovací stříšky ventilačních komínků, les, který objekty maskoval je z části vykácený. Všechny vchody silně zdevastovaných objektů byly v roce 2004 zasypány. V kasárnách bývalého objektu skladů dnes nacházejí azyl utečenci. Někteří z nich jsou nepochybně ze zemí bývalého sovětského svazu a nejspíš ani netuší, že jen kousek od nich byly sklady, z nichž mohly pocházet jedny z prvních jaderných hlavic, které by zahájili třetí světovou válku. Že se jen pár metrů od jejich postelí nacházelo jedno z nejnebezpečnějších míst někdejší Československé socialistické republiky.

Dokumentárny film: V roce 2012 vznikl hodinový film o tomto objektu.

https://youtu.be/TdN0RX6BB30

2. Raketové vojsko ČSĽA

2.1. Vznik a organizácia raketového vojska TR/OTR ČSĽA

Historie raketového vojska Československé lidové armády (ČSLA) je výrazně spjata se záměrem Svazu sovětských socialistických republik (SSSR) zvrátit jadernou převahu západu na území Evropy. Proto, abychom pochopili souvislosti, se musíme vrátit do roku 1953, kdy speciální skupina ze Sovětského svazu sbírá data o terénu v Rumunsku, Bulharsku a NDR. Tyto informace o vhodných lokalitách mají sloužit k posouzení možnosti rozmístit první typy sovětských raketových nosičů na těchto území.

Dne 26. března 1955 sovětský vůdce Nikita Sergejevič Chruščov a ministr obrany Nikolaj Alexandrovič Bulganin podepsali příkaz k umístění několika sovětských raketových jednotek ve zmíněných státech.

Československo, ale zůstává stranou. Je jednou z mála zemí sovětského bloku, kde není umístěna žádná sovětská posádka a českoslovenští politici se požadavku na umístění posádek sovětské armády na československém území dlouhodobě brání. Nakonec, začátkem šedesátých let dochází ke kompromisu. Dne 30. 8. 1961 je, oficiálně na základě záměru Ministerstva národní obrany ČSSR (MNO), přijata dohoda o zavedení kompletů operačně taktických raket do výzbroje ČSLA. V tom samém roce dochází k výstavbě prvních dvou těžkých dělostřeleckých brigád. Jedná se konkrétně o 311. a 321. těžkou dělostřeleckou brigádu. Z důvodu utajení se pro ně používalo značení „technická brigáda“. Výstavba třetí brigády byla zahájena v roce 1963, jednalo se o 331. TDB. Všechny tři brigády jsou zprvu dislokovány v Hranicích na Moravě. Veškerá výstavba, včetně nákupu kompletů byla plně financována Českoslovenkou stranou, to platilo po celou dobu existence raketových brigád, tedy i po roce 1968. V průběhu let 1961- 63 bylo do ČSSR dodáno celkem 16 kompletů OTR SCUD-A.

Budování raketových brigád nebylo z investičního i logistického hlediska marginální akcí. Pro každou brigádu totiž musela být nejen zbudována dělostřelecká základna, ale muselo být i zajištěno skladování kapalných raketových pohonných hmot (KRPH), skladování nosičů, speciální opravárenské dílny, výcvikové centrum, zásobovací kapacity, výzbrojní základny. Zajištěná musela být také doprava a to nejen samotných hlavic. Vznikl proto 41. samostatný dopravní oddíl.
Výstavbou objektů a dalšími investicemi ale vše, ani zdaleka nekončilo. Raketové brigády byly, ve struktuře ČSLA, novým druhem vojska. Bylo proto zapotřebí vyškolit řadu důstojníků a poddůstojníků a nejen na stupni MNO, ale na stupních okruhů, armád, vševojskových divizí a útvarů. Dále bylo třeba zformovat kontrolní skupiny raketové techniky a měřících přístrojů.

2.1.1. Taktické rakety (TR) vs operačno taktické rakety (OTR)

Pokud se budeme držet otázky jaderných zbraní a raketové techniky v rámci ČSLA, můžeme je rozčlenit podle prostředků, které by byly v boji použity. Jako nosiče byly u raketového vojska ČSLA použity taktické rakety a operačně taktické rakety.

Taktické rakety – jednalo se o mobilní prostředky velmi krátkého dosahu. Ten byl obecně stanoven v desítkách kilometrů, většinou šlo však o dolet 12 – 70km. Dolet kompletu 9K79 TOČKA v poslední verzi (konkrétně šlo o verzi C) byl však až 120km. Rakety mohly nést konvenční, jaderné nebo chemické hlavice. ČSLA ovšem měla k dispozici pouze konvenční hlavice. Výhodou taktických raket byla jejich mobilita a rychlost odpalu. Obsluha potřebovala mnohem méně času, než u OTR. Oddíly taktických raket byly součástí každé motostřelecké nebo tankové divize. ČSLA měla k dispozici komplety: 2K6 Luna (v kódu NATO Frog-3), 9K52 Luna M (v kódu NATO Frog-7) a 9K79 Točka (v kódu NATO SS-21 Scarab).

Operačně taktické rakety – byly prostředky krátkého dosahu. Ten byl u této techniky počítán zhruba 60 – 400km. Rakety mohly nést jak konvenční, tak jaderné nebo chemické hlavice. ČSLA měla k dispozici opět pouze konvenční hlavice. OTR měly ve výzbroji speciální brigády ČSLA – takzvané „těžké dělostřelecké brigády“ (311. TDB, 321. TDB, 331. TDB). Výhodou těchto OTR byl jejich dosah a také fakt, že mohly nést oproti TR hlavice o výrazně vyšší hmotnosti. Operačně taktické rakety ovšem měly řadu nevýhod. Počínaje organizací jednotlivých brigád, logistikou, přes kontrolu a skladování nosičů, až po delší dobu odpalu než u taktických raket. ČSLA měla k dispozici komplety: 8U217 (v kódu NATO SS-1 SCUD-A), 9K72 ELBRUS (v kódu NATO SS-1B SCUD-B) a 9K714 „OKA“ (v kódu NATO SS-23 SPIDER).

2.1.2. Prvý jadrový úder 

Hovoříme-li o prvním jaderném úderu, rozhodně tím nemyslíme vystřelení pouhého jednoho kusu jaderné munice. Vždy se jednalo o celou skupinu několika úderů. Například operační plán z roku 1977 počítal se 124 kusy jaderných nábojů, které by byly použity během 1. jaderného úderu. Nosiče pro 1. jaderný úder byly skladovány přímo u útvarů raketového vojska. Nosiče pro 2. jaderný úder byly skladovány v rámci dělostřeleckých základen/pohyblivých raketových technických základen (DZ/PRTZ) a nosiče pro 3. a další jaderné údery byly ve skladech MNO.

2.1.3. Frontové a armádne DZ/PRTZ

Z hlediska podřízenosti byly jednotlivé dělostřelecké základny/pohyblivé raketové technické základny (DZ/PRTZ) podřízené buďto jednotlivým armádám nebo přímo frontu (okruhu).

Frontová/okruhová DZ/PRTZ – zabezpečovala frontové raketové prostředky prvního (pouze bojové hlavice) a dalších jaderných úderů. ČSLA měla pouze jednu frontovou PRTZ, pokud hovoříme o raketách typu země-země. Jako frontová dělostřelecká základna byla pověřena 31. dělostřelecká základna (DZ). Z výše uvedeného vyplývá, že PRTZ okruhového/frontového typu se specializovala na raketové prostředky OTR, případně jaderné dělostřelectvo

Armádní DZ/PRTZ – (21. a 11. DZ/PRTZ) patřily do bojové sestavy jednotlivých armád. Zabezpečovaly raketové útvary OTR v podřízenosti armád a raketové útvary TR, v podřízenosti velitelů tankových a motostřeleckých divizí. Z toho vyplívá, že armádní PRTZ/DZ byly smíšeného typu (OTR a TR).

2.1.4. Delostrelecké základne 

Dělostřelecká základna bylo krycí označení pro PRTZ v době míru. DZ/PRTZ se dělily na frontové nebo armádní, podle své příslušnosti. Hlavním úkolem DZ/PRTZ bylo převzetí a skladování raket, bojových hlavic, dělostřeleckých střel speciálního určení a jejich následná příprava k bojovému použití. Dále udržování prostředků ve stanoveném stupni pohotovosti. V rámci ČSLA byly zbudovány 3 dělostřelecké základny.

11. DZ – Vznikla počátkem roku 1962 v posádce Hranice na Moravě. Při svém vzniku byla podřízena MNO. Od 1. 9. 1969 byla podřízena Západnímu vojenskému okruhu. V roce 1976 se podřízenost DZ opět změnila a základna nově spadala pod velitele Středního vojenského okruhu, posléze 4. armády.
V roce 1983 musela posádka opustit kasárna Jaslo a přesunout se do kasáren K. Gottwalda (dnes kasárna gen. Zahálky). V roce 1986 byla základna dislokována v rámci posádky Jince a 31. 10. 1986 byla předána zpět do podřízenosti ZVO (Tábor), s úkolem technického zabezpečení 311. TDB (Jince). V roce 1989 byla 11. DZ přečíslována na 31. DZ (Jemčina). Tato DZ měla, jako jediná, pouze prostředky pro technické zabezpečení OTR. V roce 1991 byla 11. DZ zrušena.

21. DZ – Vznikla v roce 1963 v posádce Žamberk. Základna byla určena k technickému zabezpečení raketových útvarů Západního vojenského okruhu, posléze 1. armády. Zabezpečovala prostředky pro útvary OTR, tak TR.
V roce 1974 byla základna přesunuta do posádky Kostelec nad Orlicí.
Koncem roku 1989, v souvislosti s vytvořením raketové brigády 1. armády, došlo i k organizačním změnám u 21. DZ (zrušení techniky a jednotek zabezpečujících OTR).
V roce 1991 byla dělostřelecká základna v posádce Kostelec nad Orlicí reorganizována na 6. pohyblivou raketovou technickou základnu (6.prtz). 21. DZ byla v roce 1991 zrušena.

31. DZ – Vznikla v roce 1961 a byla dislokována v posádce Kostelec nad Orlicí. DZ prováděla i v míru měrovou službu (dnes meteorologickou službu). Pojízdná kontrolní skupina prováděla kalibrace pomocí pojízdné laboratoře KZS (kontrolně zkušební stanice).
Po zřízení Západního vojenského okruhu, přešla DZ, v září 1969, do podřízenosti velitele 1. armády.
V roce 1976 byla nově podřízena veliteli Západního vojenského okruhu.
31.10 1986 byla DZ vyjmuta z podřízenosti velitele ZVO a podřízena veliteli 4. armády. Současně došlo k jejímu přečíslování na 11. DZ a to bez současné změny dislokace (Kostelec nad Orlicí).
V roce 1991 byla 31. dělostřelecká základna zrušena.

2.1.5. Pohyblivá raketová technická základňa (PRTZ)

Po vyhlášení válečného nebezpečí jednotky opustily dělostřeleckou základnu. Následně došlo k budování základny v polních podmínkách. Jednalo se konkrétně o zbudování stanoviště a následnou přípravu k odpalu.
Pohyblivá raketová technická základna se skládala z velitelství, raketových technických jednotek, velitelské baterie a jednotek technického, metrologického a týlového zabezpečení.

Pro rozmístění PRTZ byl vždy budován jednak hlavní prostor rozmístění a až dva záložní prostory. Všechny prostory musely splňovat vhodné předpoklady pro činnost PRTZ (odpálení, přesun, skryté rozmístění, ochranu proti ZHN a další požadavky). Tyto prostory byly od prostoru stálé dislokace zabezpečovaných jednotek (útvary/svazky) zpravidla ve vzdálenosti do 60 km. Budovaný prostor rozmístění měl tvar čtverce o rozměrech 6 až 10 km na šířku i délku. Vzdálenost mezi hlavním a záložním postavením byla nejméně 30 km.

2.1.5. Výcvik raketového vojska

Výcvikové středisko raketového vojska vzniklo v posádce Hranice na Moravě 15. 1. 1962, s určením jako školní útvar, pro přípravu specialistů raketových odborností (vojáků z povolání i vojáků základní služby). Neslo název „Výcvikové technické středisko Velitelství dělostřelectva MNO VTS VD MNO“.
Polní výcvik byl prováděn ve výcvikových prostorech Brdy, Libavá, Mladá a v dalších, v trvání několika týdnů.
Každá z raketových brigád (311., 321., 331. TDB) se účastnila, většinou jednou za tři roky, bojových ostrých střeleb mimo území republiky. Jednalo se povětšinou o testovací polygon Kapustin Jar. K prvnímu ostrému odpalu rakety jednotkou ČSLA došlo na tomto polygonu dne 9. 8. 1962 a měla ho na svědomí 311. těžká dělostřelecká brigáda.
Raketové brigády se tohoto výcviku účastnily v rozdílném složení, ale vždy s vlastní raketovou technikou a výzbrojí.

2.1.6. Skladovanie kvapalných raketových pohonných hmôt

Palivo se odebíralo z okruhových skladů KRPH (Chlumec nad Cidlinou, Lipník nad Bečvou, Rožmitál pod Třemšínem). Později byly sklady KRPH vybudovány poblíž místa dislokace raketových brigád jako „Malá chemická cvičiště“. Tato cvičiště sloužila nejen ke skladování pohonných hmot, ale i k nácviku plnění nosičů.
Sklad KRPH pro 21. dělostřeleckou základnu byl stejný jako pro 31. DZ (Chlumec), pro 11. DZ to byl okruhový sklad PHM Lipník nad Bečvou.

2.1.7. Skladovanie  nosičov a hlavíc

Z výrobního závodu v SSSR byly raketové nosiče na území Československa dopravovány prostřednictvím železničních transportů. Přejímky raket se uskutečňovaly ve Vojenském opravárenském závodě v Bludovicích u Nového Jičína za přítomnosti pracovníků sovětského výrobního závodu. Odtud byly nosiče transportovány do centrálních skladů MNO.

Centrální skladování munice zabezpečovala 1. výzbrojní základna (1. VZ) Mikulovice. Pro skladování raket a raketového materiálu byly uzpůsobeny bývalé dělostřelecké tvrze vybudované v letech 1935 – 38. Konkrétně šlo o tvrze Mladkov (Adam), Králíky (Hůrka) a Háj ve Slezku (Smolkov). Tyto rozsáhlé podzemní sklady zabezpečovaly spolehlivé uložení raket a materiálu v předepsaných klimatických podmínkách. Sklady měly vlastní zdroj elektrické energie, vody a byla v nich po celý rok stálá teplota a vlhkost. V podzemí byla k dispozici vlastní kolejová doprava zajišťovaná soupravami s lokotraktorem.

1.VZ přijímala také další dovozový materiál a po převedení na ČSN jej předávala vojskům. Nejspíš i z tohoto důvodu disponoval tato základna později i jedním z nejmodernějších počítačů v ČSLA, který byl určen k vedení projektů, sledování provozu a oprav raketové techniky a pro zásobování náhradními díly. Inspekční oddělení 1. VZ provádělo pravidelně jednou ročně technické prohlídky všech raketových nosičů uložených u vojsk. Základna také prováděla likvidaci vyřazeného materiálu.

Raketové brigády měly ve svých skladech také uloženy bojové nosiče raket, ovšem ve výrazně omezenějším množství. Péči o ně zajišťoval technický oddíl nebo také technická baterie, zkráceně zvaná „techbat“. Nosiče byly vždy uloženy v hermetických obalech na přepravníku, vozidla byla plně připravena k výjezdu. Do roku 1982 bylo ve skladech útvarů uloženo vždy šest nosičů, po reorganizaci na dvě odpalovací zařízení v baterii, byl počet navýšen na osm kusů.

2.1.8. Doprava hlavic a nosičů

Hlavním úkolem 41. a později také 43. samostatného raketového dopravního oddílu (SRDO) byla přejímka raketových nosičů, bojových hlavic a jejich dočasné skladování. Dále přejímka a odsun poškozených nosičů, hlavic a jejich příslušenství, které nebylo možno opravit v rámci raketových technických útvarů. Zajišťovaly také odsun prázdných obalů. Přísun hlavic probíhal do pohyblivé radiotechnické základny (PRTZ) jednotlivých brigád.
V rámci ČSLA se o dopravu raket a nosičů staral 41. SRDO, který byl nejprve dislokován v posádce Humenné, poblíž hranice se SSSR a později , konkrétně v roce 1964, byl přemístěn do Dašic, poblíž Pardubic. V roce 1979 vznikl v Dašicích druhý oddíl, 43. SRDO.
Složení SRDO bylo následující: 1. dopravní baterie, 2. dopravní baterie (rámcová), spojovací baterie, četa týlového zabezpečení, četa oprav techniky. Dopravní baterie byla složena ze dvou čet, každá četa zahrnovala 12 x přepravník + izotermické stanice.
Po vyhlášení stupně bojové pohotovosti „Válečné nebezpečí“ byl SRDO vyváděn do prostoru soustředění ve vzdálenosti 30-80 km od posádky. Na rozkaz se SRDO přesunoval přibližně 6km severně od 1. výzbrojní základny Mikulovice. Nařízená vzdálenost mezi jednotlivými polními sklady byla 2 km a v jednom skladu nesmělo být víc jak šest raketových nosičů či hlavic.

2.1.9. Kontrolní skupiny

V souvislosti se vznikem raketového vojska bylo nutno vytvořit i kontrolní skupinu, která by prováděla následné prověrky nosičů. Na podzim roku 1963 tedy vznikla Pojízdná kontrolní laboratoř Ministerstva národní obrany (PKL), která nahradila „Chodorovičovu skupinu “, která prováděla kontroly nosičů do té doby. Tím byla naplněna snaha získat plnou vlastní kontrolu nad TR a OTR ve vlastnictví čs. armády. PKL kontrolovala nosiče jednou do roka a měla k tomu k dispozici soupravu „HRAČKA“, která seskládala celkem ze čtyř vozidel. Tato souprava umožňovala rozvinutí technologické linky pro kontrolu rakety. Činnost PKL podléhala přísnému utajení a nesměli zde sloužit vojáci základní služby. PKL měla své zázemí ve VZÚ 011 Slavičín až do roku 1975, kdy bylo středisko přesunuto do Mikulovic.

Protože raketová technika a vše co s ní souvisí, je závislé na přesně kalibrovaném přístrojovém vybavení, vznikla Metrologická služba. Ta měla za úkol právě kontrolu a kalibraci používaných přístrojů. Nadřízeným orgánem metrologické služby bylo Ústřední měrové středisko (ÚMS) jako součást pracoviště PKL ve Slavičíně, později v Mikulovicích. UMS kontrolovalo činnost kontrolně zkušebních stanic a měrových středisek. Měrové středisko bylo součástí každé dělostřelecké základny a to jak ve stacionární verzi, tak v mobilní.

2.2. Ťažké delostrelecké brigády ČSĽA a ich história

2.2.1. 311. ťažká delostrelecká brigáda

Byla založena 1. 9. 1961 v posádce Hranice na Moravě, jako 311. technická brigáda. Zprvu měla pouze dva oddíly (11. tdo a 12. tdo) vyzbrojené RK R-11M (v kódu NATO SS-1 SCUD-A). Každý oddíl tvořily tři baterie (3×1). Baterie byla tvořena jedním odpalovacím zařízením (oz) 8U218 s raketou 8K11. Dále svazek tvořila technická baterie, ženijní strojní rota a jednotky velení a zabezpečení.

K 1. 9. 1962 byla 311. tb přejmenována na 311. těžkou dělostřeleckou brigádu (311. tdb) a přesunuta do Staré Boleslavi.

1. 12. 1963 byla brigáda předána do podřízenosti 1. armády. Podřízenost brigády ale byla už za necelé dva roky zrušena a k 1. 9. 1965 se brigáda nově stala součástí Západního vojenského okruhu.

V roce 1964 byl v rámci brigády vytvořen třetí raketový oddíl. Vybaven byl stejnou výzbrojí jako první dva oddíly. Základ brigády tedy tvořily 11., 12. a 13. těžký dělostřelecký oddíl. Ve stejném roce byl do organizační struktury brigády také zařazen i vrtulníkový roj, dislokovaný v Luštěnicích. Roj byl vyzbrojen jedním vrtulníkem Mi-1 a dvěma vrtulníky Mi-4. Existence vrtulníkového roje trvala téměř přesně deset let, konkrétně do roku 1974, kdy byl tento roj zrušen. Z povětrnostních čet oddílů byla následně vytvořena povětrnostní baterie brigády.

28. 09. 1968 se stal na krátko součástí brigády i 13. samostatný raketometný oddíl. Ten však nebyl u posádky přímo dislokován a v roce 1972 byl z podřízenosti brigády opět vyňat.

01. 09. 1969 byla podřízenost brigády změněna a ta nyní spadala opět pod 1. armádu.

V roce 1972 došlo k přezbrojení brigády na kolový komplet 9K72 (SS-1B SCUD-B) a raketou 8K14.

01. 09. 1976 došlo ještě jedno, tentokrát už naposledy, ke změněně podřízenosti brigády, tentokrát brigáda spadala pod Západní vojenský okruh.

V roce 1980 byla brigáda redislokována ze Staré Boleslavi do nové mírové posádky Jince. Po roce 1981 byly palebné baterie oddílu reorganizovány na dvojkový systém, každý oddíl měl tedy k dispozici 2 baterie.

V roce 1985 byl do výzbroje brigády zařazen nový moderní raketový komplet druhé generace 9K714 „OKA“ (SS-23 SPIDER), označovaný podle dostřelu i jako R-400. Na tuto techniku byl přezbrojen pouze 11. tdo brigády, který se následně skládal ze dvou palebných baterií, každá byla vybavena dvojicí odpalovacích zařízení. Zbylé dva raketové oddíly byly vybaveny trojicí palebných baterií, každá o dvou odpalovacích zařízení 9K72 (SS-1B SCUD-B).

Koncem roku 1989, v rámci reorganizace RV ČSLA, byla vytvořena na bázi 311. tdb frontová raketová brigáda o pěti raketových oddílech OTR. 11. tdo – vyzbrojený RK „OKA“ – 9K714 (SS-23) byl přemístěn do mírové posádky Jistebnice. Dva oddíly – 12. a 13., zůstaly v posádce Jince. 21. tdo 321. tdb byl přečíslován na 14. tdo a přemístěn z posádky Rokycany rovněž do posádky Jince. 22. tdo 321. tdb byl přečíslován na 15. tdo a přemístěn z posádky Rokycany do posádky Mladá – Bonrepos.
Frontová raketová brigáda měla v této době ve výzbroji 4 OZ 9P71 (komplet OKA) a 24 OZ 9P117M (SS-1B SCUD-B).

Po rozdělení republiky byl v roce 1993 zbytek 11. tdo podřízen 6. raketovém pluku (do posádky Rokycany) a vlastní 311. těžká dělostřelecká brigáda byla zrušena.

2.2.2. 321. ťažká delostrelecká brigáda

Byla založena 1. 9. 1961 v posádce Hranice na Moravě, jako 321. technická brigáda. Brigáda měla dva oddíly (21. tdo a 22. tdo) vyzbrojené RK R-11M (v kódu NATO SS-1 SCUD-A). Každý oddíl tvořily tři baterie (3×1). Baterie byla tvořena jedním odpalovacím zařízením (oz) 8U218 s raketou 8K11. Dále svazek tvořila technická baterie, ženijní strojní rota a jednotky velení a zabezpečení.

K 1. 9. 1962 byla 321. tb přejmenována na 321. těžkou dělostřeleckou brigádu (311. tdb). 1. 6. 1963 byla celá brigáda přesunuta do Rokycan.

1. 12. 1963 byla brigáda předána do podřízenosti 4. armády.

1. 9. 1964 byl do organizační struktury brigády zařazen i vrtulníkový roj dislokovaný na letišti Plzeň – Líně, který byl vyzbrojen jedním vrtulníkem Mi-1 a dvěma vrtulníky Mi-4. Vrtulníkový roj byl zrušen v roce 1974.

V roce 1965 MNO rozhodlo o výstavbě třetího raketového oddílu. Bylo vytvořeno i organizační jádro, ale záměr byl brzy zrušen a s výstavbou 23. tdo se nezačalo.

V roce 1965 byla změněna i podřízenost brigády, která se stala 1. 9. 1965 součástí Středního vojenského okruhu Písek.

V roce 1971 došlo k přezbrojení brigády na kolový komplet 9K72 (SS-1B SCUD-B) s raketou 8K14.

Ke dni 1. 9. 1976 byla opět změněna podřízenost armády. Ta byla od tohoto data podřízena veliteli 1. armády Tábor a došlo ke zrušení ženijního strojního praporu.

Reorganizace palebných baterií raketových oddílů na dvojkový systém proběhl v roce 1981. Počet odpalovacích zařízení se u brigády zvýšil ze šesti na osm kusů.

V roce 1982 se štáb brigády a 21. tdo zúčastnili spojeneckého cvičení DUKLA, v roce 1984 se celá 321. tdb zúčastnila cvičení Štít 84. Cílem bylo praktické prověření nového systému velení RV frontu „Zobrazení“ (automatizované velení ze stupně front až do raketového oddílu), na bázi osmibitových počítačů.

Po roce 1989 byly oba dělostřelecké oddíly začleněny do 311. tdb. Přesto ke zrušení 321. tdb nedošlo. V posádce Rokycany byla vytvořena armádní raketová brigáda taktických raket (TR) s novou organizační strukturou. Ve své organizaci měla pět oddílů vojskových raket z toho dva oddíly vyzbrojené RK 9K79 – TOČKA (v kódu NATO SS-21 SCARAB) a tři oddíly vojskových raket vyzbrojené RK 9K52 (v kódu NATO FROG-7). Raketové oddíly byly přečíslovány na 21., 22., 23., 24., 25. raketometný oddíl. Do podřízenosti brigády byl začleněn i rámcový raketometný pluk (vyzbrojený 54 kusy raketometů 122mm GRAD). Uvedený pluk byl v posádce Rokycany dislokován již od roku 1985.

Ke dni 30. 11. 1991 byla brigáda taktických raket zrušena.

2.2.3. 331. ťažká delostrelecká brigáda

Byla založena 1. 9. 1963 v posádce Hranice na Moravě, jako 331. technická brigáda. V posádce Hranice útvar také po celou dobu své existence sídlil. Brigáda měla dva oddíly (31. tdo a 32. tdo) vyzbrojené kompletem 9K72 (v kódu NATO SS-1B SCUD-B). Každý oddíl tvořily tři baterie (3×1). Baterie byla tvořena jedním odpalovacím zařízením (oz) 2P19 s raketou 8K14. Dále svazek tvořila technická baterie, ženijní strojní rota a jednotky velení a zabezpečení.
Brigáda byla v podřízenosti Velitelství dělostřelectva MNO a v případě přechodu na válečný stav byla předurčena pro velitelství čs. frontu, jako frontová raketová brigáda.
1. 9. 1964 byl do organizační struktury brigády zařazen i vrtulníkový roj dislokovaný na letišti Olomouc, který byl vyzbrojen jedním vrtulníkem Mi-1 a dvěma vrtulníky Mi-4. Roj byl od roku 1969 přesunut na letiště Prostějov a v roce 1974 kompletně zrušen.

1. 9. 1969 byla brigáda zařazena do podřízenosti Západního vojenského okruhu Tábor. V jeho podřízenosti byla až do 1. 9. 1976, kdy byla zařazena do podřízenosti 4. armády (Písek).

V roce 1982 byly palebné baterie raketových oddílů reorganizovány podle sovětského vzoru na dvojkový systém a počet odpalovacích zařízení se u brigády zvýšil ze šesti na osm kusů.
Přezbrojení na kolový raketový komplet 9K72 (SS-1B SCUD-B), OZ 9P117M, raketa 8K14, bylo zahájeno koncem roku 1982 a dokončeno bylo v roce 1985.

Útvar byl v roce 1989 reorganizován a oba těžké dělostřelecké oddíly byly zrušeny. Místo nic vzniklo hned několik oddílů, 32., 33., 34. samostatný raketový oddíl. I ty však byly 1. 11. 1991 zrušeny a tím skončila i historie 331. tdb.

Složení raketových brigád

– Velitelství raketové brigády
– Štáb raketové brigády;
– Raketové oddíly (u frontové tdb 3×3 baterie po jednom odpalovacím zařízení, armádní tdb 2×3 baterie po jednom odpalovacím zařízení, u „dvojkové“ sestavy dvě baterie po dvou odpalovacích zařízeních u oddílu;
– Baterií velení (od roku 1982 označována jako Spojovací baterie „spojbat“)
– Povětrnostní baterie – vznikla až v roce 1964 sloučením povětrnostních čet oddílů. Od roku 1982 Baterie velení
– Technická baterie (od 1982 „Skupina kontroly a přípravy“ – SKP)
– Ženijní strojní rota/prapor 1967-76
– Dělostřelecké dílny
– Rota oprav techniky
– Automobilní četa
– Rota týlového zabezpečení
– Vrtulníkový roj (existoval pouze v letech 1964-74, vrtulníky – 1 ks Mi-1, 4 ks Mi-4)
– ženijní prapor

3. Sklad leteckej jadrovej munície

3.1. Milovice – letisko Boží Dar– sklad špeciálnej munície (Na Vinici)

Pouhých 500 metrů od hlavní dráhy letiště se nacházel tajemný areál o jehož existenci a významu se běžný občan ČSSR nesměl nikdy dozvědět. Číslo polní pošty 22012, podle nalezených dokumentů sídlo 4306. samostatného radiotechnického praporu. Co to vlastně radiotechnický prapor je? Překlad může být zavádějící a mnozí (tak jako já) ho mohou lehce zaměnit s jakýmsi spojovacím útvarem. Nejedná se však o spojovací vojsko, ale o speciální oddíl, který zajišťoval údržbu a včasné vydání jaderné munice. Zde ještě vše komplikuje fakt, že Rusové měli tendence označovat sklady s jadernou municí jako spojovací uzly. A i když tento útvar svůj spojovací uzel jistě měl, pojďme si tento areál představit jako sklad speciální munice „Na Vinici“.

Foto: Areál skladu speciální munice Na Vinici (Zdroj: Mapy.cz)

3.1.1. Umiestnenie a obrana skladu

GPS souřadnice: 50.2324700N, 14.9138925E
Areál najdeme jižně od letiště. Navzdory blízkosti letiště a města je tento areál nenápadně zastrčený a špatně přístupný. Odkrytý perimetr, dvojitý systém oplocení a následné zalesnění svědčí o tom, že zde Rusové měli důvod něco skrývat. Oproti jiným muničním skladům nebyl perimetr chráněn za pomoci standartních strážních věží, ale za pomoci kulometných pevnůstek typu SPS-2M. Ostrahu zajišťovaly oddíly jednotek Specnaz, což jsou elitní jednotky ruského námořnictva.
Ostraze, ale i příslušníkům sloužícím v tomto útvaru se přezdívalo „hluchoněmí“. Tuto přezdívku si vysloužili svým vystupováním vůči jakýmkoliv cizím osobám.
Z areálu vedly preventivně dva výjezdy, toto pravidlo bylo podmínkou útvarů, které po vyhlášení bojové pohotovosti museli plnit „speciální“ úkoly. První výjezd byl přímý, kolmo na dráhu letiště / k úlům napříč. Druhý byl situovaný k Milovicím.
Napravo od přístupové cesty směrem od silnice z Milovic, byl dříve nízký lesík. V něm po Rusech zbyla vzorová, na první pohled uměle vytvořená mýtina, nápadně připomínající heliport.

3.1.2. Vnútorná časť areálu

Sklady Na Vinici, ale i ostatní sklady s jadernou municí, měly trvalé vlastní osazenstvo v rámci technického personálu. V tomto případě se jednalo o útvar bez vlastního kasárenského zajištění, pouze pro přímý výkon služby. V areálu bychom za provozu našli strážnici, montážní halu, nájezdové rampy, několik úkrytů, nakládací rampu, halu údržby a další dvě budovy, jejichž funkci vzhledem ke stavu nelze upřesnit. Centrem areálu byly dva podzemní tubusy typu Granit 3. Typ použitých Granitů nám napovídá, že se jedná o prefabrikát posledního typu, který sovětská armáda používala ve Východním bloku pro moderní a důležité objekty. S největší pravděpodobností se tedy jednalo o samostatný útvar, který podléhal vyššímu velení, konkrétně přímo Moskvě.
Mezi dvěma tubusy Granit 3 byl zbudován úkryt typu USB, který fungoval jako technologické zázemí. Dokonce zde byly ještě donedávna pozůstatky po dvou diesel agregátech a fitroventilaci. Oba tubusy byly temperovány a byly v nich udržovány stálé klimatické podmínky

3.1.3. Interiér skladu

Za několikatunovými vraty bychom původně nejspíš mohli najít izotermické kontejnery. Tedy kontejnery, které byly používány pro uskladnění jaderné munice. Konkrétně se hned za ocelovými hlavními vraty objektu, která byla dvoukřídlá, nacházela další vrata. Ta byla opět dvoukřídlá, ale pro změnu vyrobená z plechu. Teprve za nimi se srkýval samotný skladovací prostor.

Nemůžeme s jistotou říci, zda v těchto skladech byla nekdy uložena jaderná munice, zda byly sklady určeny pro kontinuální či pouze dočasné skladování jaderné munice. Pokud ale přijmeme předpoklad, že se zde munice nacházela, potom by, v případě konfliktu, nejspíš následoval zhruba takovýto scénář: Munice uskladněná v objektu mohla být v případě potřeby operativně naložena na letadla držící jadernou bojovou pohotovost. Ze vzpomínek pamětníků víme, že se na letišti Boží Dar se velmi často objevovaly MIGy 27, které byly dislokované na letišti v Hradčanech. Reálně je přelet těchto strojů do Milovic absolutně logisticky neopodstatněný.

3.1.4.Druh skladovanej munície 

Zdejší sklady nejspíš nebyly určeny pro skladování jaderné munice která by sloužila k likvidaci městských celků. Jednalo se pravděpodobně o méně účinné hlavice taktického charakteru, které byly určeny k ničení vojenských cílů o velikosti jednoho praporu. To může být jedno z vysvětlení rozdílu oproti skladům jaderné munice vystavěných v rámci akce Javor, které byly nejspíš určeny pro skladování účinějších hlavic. Na druhou stranu ovšem nesmíme zapomínat, že sklady Javor byly vybudovány v druhé polovině šedesátých let. Šlo tedy o sklady typově starší a odpovídající svými parametry tehdejší úrovni vývoje jaderných zbraní a tehdejším válečným plánům. I ve skladech Javor tedy bylo nejspíš původně počítáno se skladováním letecké jaderné munice a jejich využití se mohlo postupně, vzhledem k novým potřebám, změnit. Sklad Na Vinici každopádně patřil k novému typu skladů pro jadernou munici, které začali sověti na území svých satelitů budovat v osmdesátých letech. 

3.1.5. Spôsoby použitia leteckej jadrovej munície

U každého sovětského stíhacího pluku byla vždy jedna letka, která byla vycvičena a vybavena upravenými stíhacími letadly schopnými nést jadernou výzbroj. Jadernou munici tedy nemohl nést každý stroj letky, jednalo se vždy o speciálně upravené stroje.
V případě raketového úderu stačilo pouze hlavici namontovat na raketu podvěšenou pod letounem MiG.
Postup u jaderných pum byl obdobný. Pumy se odhazovaly při vysoké rychlosti a ve velké výšce. Letoun se přiblížil v nízkém letu a poté rychle vystoupal, ještě ve stoupání však odhodil pumu. Ta pokračovala po balistické křivce ještě vzhůru. Pilot měl dost času z místa zmizet, než puma vybuchla. Výbuch se kvůli vyššímu účinku plánoval nadzemní.

3.1.6. Súčasnosť 

Muniční sklad na Vinici byl tento rok zlikvidován. I když se v celé střední skupině vojsk jednalo, vzhledem k blízkosti letiště na straně jedné a obytné zástavby na straně druhé, o unikát, byl bohužel v naprosto dezolátním skladu. Letiště Hradčany v Ralsku podobným objektem nedisponuje. Je tomu tak zřejmě z důvodu, že se zde nacházejí sklady jaderných hlavic vybudované v rámci akce Javor o které si můžete více přečíst zde. Přesto však nezoufejte, protože podobný objekt jako byl nedaleko Božího Daru můžete shlédnout i poblíž letiště v německém Großenhain, viz galerie zde.

4. 122. raketová brigáda SA

4.1. Raketová brigáda SA Hranice na Moravě

Zdroj: fortifikace.net

4.2. RTB Libavá

Zdroj: fortifikace.net

___________________________

• Text prevzatý z fortifikace.cz so súhlasom administrátora.